Almanach Transsaltum III

Almanach Klubu přátel historie v Jilemnici Transsaltum III 2011

Uvnitř:

Zdeněk Fišera:  Štěpanický dvůr.

Zdeněk Fišera:  Středověká strážní soustava v oblasti horního Pojizeří.

Zdeněk Fišera:  Jak jsem nenalezl Hradiště.

Dr. Miloš Gerstner:  900 let od tažení Boleslava III. Křivoústého do Čech.

Ing. Tomáš Hájek:  Historie  ponikelského ochotničení, 1. část (1825-1914).

Martin Janda:  Javorník.

Martin Janda:  Jilemnicko 1866.

Jaroslav Pochop: Tuláčkův statek v Kruhu.

Petr Pochop:  Na katastru Mříčné nalezeny artefakty z tzv. Rasova mostu a popravčí meč jilemnického kata.

Almanach III 2011 vytvořen z autorských příspěvků členů a příznivců Klubu přátel historie v Jilemnici (klub založen 21. ledna 1988, registrován u Ministerstva vnitra dne 3. července 2006 pod č.j. VS/1-1/64592/06-R.) Almanach zpracován jako součást činnosti klubu v červenci 2011, editor Zdeněk Fišera, místo vydání Jilemnice. Počet základních výtisků 20 ks.

 

Zdeněk Fišera

Štěpanický dvůr

Štěpanice a hlavně potom Horní Štěpanice jsou často známými díky existenci středověkého hradu, sídla jedné z větví rozvětveného rodu pánů z Valdštejna. Zříceniny hradu ovšem nejsou jediným šlechtickým sídlem na katastru obce. Za šlechtické sídlo nemůžeme ovšem považovat Hradiště či jinak řečený Rychlovský hrádek. Ten byl pouze strážního a obranného charakteru. Dočasným šlechtickým sídlem byl ovšem také štěpanický dvůr a tomu je věnován tento příspěvek.

Původní poplužní středověký dvůr se nachází na okraji obce Horních Štěpanic, vysoko, ale jen několik stovek metrů severně od hradu. Kontroloval zde nepřehledný úsek terénu a stál zcela odtržen od vesnice, do jejíhož celku velmi dlouho nepatřil.

Vznik dvora není doložen. Zda vznikl již ve třináctém století, nelze spolehlivě říci. Jsou zde však kamenné zdi, které složením malty odpovídají hradnímu zdivu. Dvůr měl představovat první linii obrany hradu, což mají dokazovat dvě zachovalé střílny ve dvorních zdech, zjištěné architektem Zdeňkem Gardavským. Dvůr měl i úlohu předsunutého opevnění hradu. Vyvýšená poloha nad hradem je typická pro další hrady Valdštejnů, ve stejném umístění vznikl dvůr nad hradem Navarovem, jiný, dnes zaniklý, stával nad hradem Nístějkou. Tento dvůr se poprvé připomíná roku 1606, ale  ve svém jádru musel vzniknout nejpozději v 15.století. V letech 1557 až 1574 byl jeho majitelem Zdeněk z Valdštejna, který měl Štěpanice velmi rád a také zde často pobýval. Byl dobrým hospodářem, je mu připisován vznik zámku v Horní Branné a výstavba hornoštěpanického kostela, kde byl také i posléze také pohřben. Ke stavební činnosti muselo proto dojít před rokem 1574. Renesanční stavební detaily panského dvora a blízkého farního kostela jsou si podobné. Z toho je zřetelné, že v panském dvoře pobýval a lze proto tuto stavbu brát za občasné panské sídlo, když blízký hrad byl touto dobou již ve zříceninách.

V průběhu třicetileté války po pádu vévodství frýdlantského byl dvůr zničen či poškozen. To dokládá, že v roce 1661 byl nově v raně barokním stylu vystavěn. Zdejší dvůr byl v roce 1733 harrachovskou vrchností zrušen a rozparcelován. Na Grauparově mapě z roku 1765 je znázorněna zástavba dvora, ukazující, že horní stavení bylo obytné a boční stavby na severní straně hospodářské. Dvůr byl obehnán okružní zdí.

Současná podoba dvora s výjimkou některých zcela mladších úprav pochází až z 30 let 20. století. Horní stavení na západní straně zvané „Hájenka“ ukazuje svým torzem mohutného zdiva na velmi starý původ. Stavení na severní straně však vyniká krásnými klenutými sklepy, neodpovídajícími mladší nástavbě. Jedna část je bezpečně gotická. Vnitřní prostor dvora je typický klesajícím svahem. Po okružní zdi dvora, zbořené již v minulém století, však není výrazných stop.

Dvůr je dnes bohužel soukromý majetek, je však dělen na dvojici  samostatných majitelů. Veřejnosti není včetně zmíněných sklepení v současné době bohužel přístupný. Pohled z venkovních stran je však pro veřejnost přesto možný. Dává aspoň částečnou představu o skutečné podobě tohoto sídla.

Literatura a prameny:

Emler Josef 1870: Pozůstatky desk zemských Království českého roku 1541 pohořelých (Religuae tabularum terrae regni  Bohemiae a. MDXLI igne consumptarum), I. díl 1870, s.140; Palacký František 1842: Archív český, čili staré písemné památky české a moravské, 3 díl, s. 497 č. 240; Sedláček August 1887: Hrady, zámky a tvrze Království českého, V. díl Podkrkonoší, Praha;Tadra František 1899: Soudní akta konsistoře pražské, 5 díl, 1406-1407  s. 231 č. 933; Profous Antonín, Svoboda Jan 1957: Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny.  IV.díl  (Praha) s. 296; Šimek Tomáš a kolektiv 1989:  Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, VI. díl, Východní Čechy. Praha; Krátká V., Malínský P. 1992-1993:  Hrad Štěpanice, pokus o rekonstrukci – studentská vědecká práce. In:  Posel zpod Žalého 3/1992  6-8; 4/1992 8 – 11; 5/1992.  4-8; 1/1993  7-9, Stará Paka; Gardavský Zdeněk 1993: Hrad Štěpanice, koncepce č. 1 až 24;  Kalferst Jiří, Prostředník Jan 1996: Výzkum hradu Dolní Štěpanice. In:  Z Českého ráje a Podkrkonoší  8/1995 225-231; Prostředník Jan: 2000:   Archeologický výzkum štěpanického hradu. In: Krkonoše 6/2000  s. 18 – 19; Osobní archív autora.

 

 

 

Zdeněk Fišera

Středověká strážní soustava v oblasti horního Pojizeří.

Nepropustný pomezní hvozd po obvodu historických Čech byl ve 13. století vystaven nebývalému tlaku zvyšující se kolonizace. Za přílivu nového obyvatelstva, zvyšujícímu se mýcení a vzniku nových sídlišť se stále více stával průchodný novými komunikacemi v podobě zemských stezek a jejich příčnic. Nejinak tomu bylo v oblasti horního Pojízeří, někdy také zvaného Pojizerské krajniště.

Oblast Pojizeří v prostoru jihovýchodní části Jizerských hor a západní poloviny Krkonoš byla ze Slezska průchodná pouze na dvou možných místech. Za možný přechod přes Krkonoše musíme s určitou rezervou považovat Špindlerovské sedlo. Tato komunikace se však již netýká bezprostředně oblasti Pojizeří. Tím hlavním trvalým přechodem byla trasa přes dnešní Novosvětský průsmyk.

Musíme však brát v úvahu, že zemská hranice probíhala původně hlouběji do nitra Čech, nejspíše na linii hřebene mezi dnešní Rokytnicí nad Jizerou a Harrachovem.

Na našem území se síť stezek rozbíhala na více komunikací. Přes rozdílné názory na stáří středověké komunikace od Novosvětského průsmyku přes Rezek na Štěpanicko a dále buď přes Jilemnici a Studenec nebo směrem na Hostinné lze tuto stezku brát za důležitý spoj mezi Slezskem a Čechami. Od Novosvětského průsmyku však vedla bezpečně hlavní trasa směrem na dnešní Jablonec nad Jizerou a do Vysokého nad Jizerou. Zde pokračovala směrem na Peřimov, avšak nejspíše příčnice vedla k Jilemnici na trasu výše již uvedenou. Všechny středověké komunikace ovšem nelze považovat za zemské stezky, od 14. století správně za zemské silnice. Jak již naznačeno, tak tyto stezky propojovaly spojnice zvané příčnice. Trasy těchto hlavních komunikací se mohly mírně odkloňovat, v náročných úsecích mohly být obousměrné. Výzkum starých stezek ukázal, že existovaly tak zvané suché a mokré trasy současně.

Území Slezska dočasně od 11. století nebylo součástí českého státu a spadalo pod svrchovanost polských panovníků. Z toho vznikalo nebezpečí pro případný polský vpád na české území. Nutno si připomenout již jen válečné tažení polského krále Boleslava Křivoústého roku 1110 přes Krkonoše hluboko do Čech. Až po počátku 14. století lze považovat území na druhé straně Krkonoš na nepřátelské, v tomto případě v podobě rozpínavosti javorsko-svidnických knížat. Celkovou situaci paralizoval až Jan Lucemburský, teprve Karel IV. sňatkem s Annou Svidnickou připojil obě knížectví k české koruně. Za náboženských válek v 15. století bylo již Slezsko součástí českého státu, avšak vážnou protiváhou kališnických Čech.

Existující území bylo proto nutné odpovídajícím způsobem zabezpečit. Případným vpádům nepřítele se v žádném případě nedalo zabránit. Ostraha hraničního území spočívala na prvním místě ve skutečnosti včas vetřelce zpozorovat a patřičnými kouřovými či ohňovými signály dát vědět o nastalém nebezpečí. Druhým úkolem byl vznik zátarasů a překážek, případně stržení mostů a tím zpomalení postupu nepřátelského vojska. K tomuto účelu zde existovali pomezní strážci, privilegovaná skupina obyvatelstva podřízená panovníkovi.  Jejich obdobu byli na protilehlé straně Čech Chodové, zdejší Pojizerské krajniště však situací ve 14. století pominulo a pozdější obnova již byla na zcela rozdílné úrovni. Svou úlohu zahrál strážní systém za třicetileté války, avšak ne v podobě střežení pouze pouhé hranice. Určitou obdobou se pak staly novověké války v podobě nebezpečí, tentokrát však v podobě pruské rozpínavosti.

Vraťme se však ke středověkému období. Ostraha země, v tomto případě Pojizerského, krajniště spočívala na soustavě zemských stráží, strážních bodů ze kterých byly jednotlivé úseky komunikací střeženy. Historik Karel Hraše tyto body nazýval jako strážnice. Podrobnější průzkum však ukazuje, že tyto strážní lokality musíme řadit do více skupin. Byla vyslovena i myšlenka, že tato soustava se dělila do trojice rozdílných pásem. V první linii bylo strážcům dáváno za zcela hlavní povinnost zpozorovat nepřítele a celý signální systém uvézt do chodu. Při překročení zemské hranice mohli o vzniklém vpádu vědět až na Pražském hradě třeba již za pouhou hodinu.

Obsluha druhé linie strážního systému na základě ohňových či kouřových znamení měla mít úlohu rychle již zčásti připravenými prostředky zatarasit průchodnost cesty a donutit nepřítele dané překážky odstraňovat, v některých příkladech až složitě obejít. Příliš pak nelze předpokládat otevřený odpor zemských strážců svými velice skromnými silami. Po splnění svého úkolu mohli ustupovat do vnitrozemí do řad řadícího se odporu, vézt týlovou záškodnickou válku či se co nejbezpečněji ukrýt.

Třetí linie obrany v podobě strážních či residenčních, jinak zeměpanských (zprvu knížecích, pak královských), šlechtických, církevních či později městských opevnění skýtala již zcela aktivní obranu. Zde se musel postupující nepřítel znovu zpomalit dobýváním či přímým zneškodněním protivníků. Tím se zvyšovala doba na zformování regulérního vojska. V jeho čele stál sám panovník, v dobách pozdějších lze připomenout kontingenty krajských hotovostí.

Vraťme se však k dělení vlastních strážních bodů. Za kvalitativně nejhodnotnější skupinu těchto staveb musíme považovat středověké hrady.  Jako jejich skromnější obdobu pak musíme považovat hrádky a tvrze. Tak zvané strážnice byly objekty v řadě případů dosahující úrovně hrádku či tvrze, případně věže či jiným způsobem hajitelného objektu. Strážiště oproti strážím či německy vartám měly trvalejší příbytky pro strážce, tedy určitou zástavbu. Některé lokality mohly ve své existenci prodělat určitý vývoj.

Již v době přemyslovské tuto úlohu obstarávaly královské hrady, jejich účel byl často rezidenční, avšak ve většině případů byly zřízeny ke strážním účelům. Na východě Moravy proti častým vpádům z Uher byl vystavěn zeměpanský Brumov. Obdobnou úlohu pak třeba plnilo ohrazené město Uherské Hradiště. Zcela strážní úlohu měl hrad Roštejn na Jihlavsku. V novověku vznikaly pevnosti, pro naše území je nejbližším příkladem pevnosti Josefov a Hradec Králové. Podle situace tuto úlohu mohly plnit obranné body v rukách šlechtických majitelů. Za příklad lze pro přilehlou oblast počítat Hostinné vodní hrad s obdobně opevněným městem.

Z hradů by u nás mohl přicházet v úvahu hrad Štěpanice. Jeho počátky v druhé polovině 13. století jsou zahaleny temnotou. Již podle názvu by mohlo jít o panovnické založení. Skutečné markvartické hrady byly nazvány Lemberk, Valdštejn, Rotštejn a nebo Michlsberk (až později Michalovice). Královské hrady doby přemyslovské byly nazývány vždy českými jmény.

Ke druhé skupině musíme počítat středověké hrádky a tvrze. Za zcela jednoznačné objekty v daném regionu patří již několik doložených či nedoložených objektů. Na zcela prvním místě jmenujme hrad Nístějku poblíž Vysokého nad Jizerou. Dnes se z něho zachovaly výrazné zbytky na skalnatém ostrohu nad řekou Jizerou. Podle badatelů počátku 20. století Zemana a Vaníčka se podobně jako v případě sousedního, rovněž do oblasti spadajícího hradu Navarova, jednalo původně o strážní dřevěné tvrze k ochraně pomezního hvozdu. Podobnou úlohu měl zcela jistě druhý štěpanický hrad a to dnešní Rychlovský hrádek známý dříve pod názvem Hradiště. Který také ještě plnil úlohu ochrany zlatých kutišť na blízkém Zákoutí. V sousedním území lze brát za vzor Skalní hrad u Oldřichova v Hájích mezi Libercem a Frýdlantem.

Středověká opevněná lokalita na jižním konci Poniklé nad Mladkovem, teprve objevená před několika lety byla buď strážním hrádkem a nebo spíše lze objekt zařadit do skupiny středověkých strážišť. Podle archeologického datování existovala kolem roku 1300 a mohla střežit zemskou stezku vinoucí po protilehlém kopci od Roprachtic. Jen nepříliš daleko leží obec Víchová nad Jizerou. Zde se v místní části V bučí, zde nachází těžením poškozené tvrziště, archeologicky již doložené pro 13. století. Zde se nejspíše ovšem jednalo o satelitní hrádek hlavního štěpanického hradu. Za poslední Hrádek, dnes prakticky již nezřetelná poloha je při severním konci Pelřimova. Do jaké míry s ochranu blízké stezky souvisela, dnes není ovšem jasné. Zcela na jižním konci Pojizerského krajniště se za Studencem nachází Hradištko. I když se jedná o zbytek středověkého šlechtického hrádku, tak lze díky osídlení celé jeho výšiny uvažovat o důležité lokalitě, týkající se ochrany poblíž probíhající zemské stezky. Ze vzdálenějších měla strážnice stávat jako objekt v Čikváskách u Semil.

Další lokalita se měla nacházet blíže Vrchlabí ve Valteřicích. Na její existenci upomíná poloha Hradiště, zde však pozůstatky možné stavby nebyly objeveny. Podle lidových pověstí měly existovat další strážní hrádky na dnešní Terezínce nad Tanvaldem, tento se nazýval Šouf a střežil přístup k hradu Navarovu. Podle jiné pověsti měl stávat hrad na vrchu Javorníku nedaleko Pasek nad Jizerou. Tento výčet lze ukončit nejlépe další jednoznačně spornou lokalitou, vycházejí z pověsti a to na zcela problematické Bílé skále u Rejdic. Zde však chybí jakékoliv terénní pozůstatky.

Na řadě míst však žádné opevnění nevzniklo, případně není dnes již patrné. K těmto musíme počítat strážní kopce, charakteristické po staletí s tradovanými názvy. Za strážní horu považovali Zeman a Vaníček Hvězdu, jinak podle známé rozhledny zvanou Štěpánka. Nachází se mezi Tanvaldem a Harrachovem.  Podélný kopec mezi Rokytnicí nad Jizerou a Jabloncem nad Jizerou se nazývá Stráž. Podle staré kroniky zde za třicetileté války v roce 164. hořely strážní ohně, oznamující příchod švédského vojska. Východně od obce Zlaté Olešnice, zde se nachází kopec Strážník, zatím důkladněji neprozkoumaný. Za jednoznačnou strážní horu musíme počítat Peřimovský Strážník. Terénní průzkum vrcholu ukazuje, že zde určité stanoviště mohlo skutečně kdysi existovat. Jiný Strážník, tentokráte Studenecký se tyčí nad již uvedeným Studencem. Stopy v terénu však nemusí pocházet od příbytku dávných strážců. Snad nejnadějnější lokalitou je Vartiště nad Poniklou  a Víchovou. Na vrcholu kopce byla do nedávné doby dobře viditelná, dnes poškozená prohlubeň, pocházející patrně po dávném příbytku či jako místo pro strážní oheň.

K již vzdálenějším lokalitám musíme počítat Vartiště jihovýchodně nad městem Semily, kde snad mohlo být strážiště. Na severovýchod vysoko již nad městem je poloha Strahov. Zde ještě před několika lety byla viditelná lokalita snad související se strážní službou. Na Kozákovsko-táborském hřebeni je kopec zvaný Varta, poškozený lomovou činností, posud ovšem bez hlubšího průzkumu. Ve výčtu míst by bylo možné pokračovat, ale tato studie se má zaobírat hlavně oblastí horní části Pojizeří. Jan Prostředník a Petr Šída vypočítávají celkem 24 těchto lokalit v předhůří Jizerských hor a západní části Krkonoš. Severně od Vrchlabí je osada Strážný, dokládající někdejší strážní úlohu tamní hory.

Určitou souvislost mohou mít také vrcholy, které svým názvem upomínají na čerta či čerty. V lidové fantazii a tvořivosti vznikly představy o tom, že s daným místem měl společného představitel pekla. Již slovo „pekliti“ ukazuje, že název však muže souviset s možností rozdělávání ohně a tím schopnosti dávat na dálku ohňová znamení. Jako vhodný příklad tohoto místa je jedinečná poloha Čertovky mezi Roprachticemi a Horní Sytovou. Rozporuplnou lokalitou je pak i třeba Čertová studánka u Smržovky, týkající se problematiky skalních hrnců. Ty jsou snad přírodním výtvorem a nebo vznikly jako vysekané prohlubně nad rošty dalších ohňových stanovišť.

Nutno podotknout, že se v naší oblasti nenachází žádné skutečné útočištné hradiště. Za možnou, nikoliv však jednoznačnou polohu lze považovat hřeben jihovýchodně od Tříče, patrně sloužící i strážním účelům, nemluvíme-li znovu o vzdálenějších lokalitách a hradišti na Purklíně v Roztokách u Jilemnice, dále o Hradišti v Benešově u Semil a nebo rozložitém vrcholu Kozince u Horek.

Nejméně většina zmíněných lokalit vytvářely s dalšími dnes většinou trvale neznámými místy dávnou středověkou strážní soustavu. Jen důkladnější bádání může tyto strážní body datovat a zařadit pouze do určitého časového údobí. Její postupný historický vývoj je zde zcela jednoznačný.

Literatura:

Fišera Zdeněk 2002: Ke stavební podobě středověkých strážnic. In: Dějiny staveb. Sborník příspěvků z konference Dějiny staveb 2002, s. 46-50.

Fišera Zdeněk, Hájek Ondřej 2005: O osídlení, vzniku a prvopočátcích města Vysokého do roku 1459 a historii hradu Nístějky. Jilemnice. Tříč.

Hraše J. Karel 1885: Zemské stezky, strážnice a brány v Čechách. Nové Město nad Metují.

Osobní archív autora.

Prostředník Jan, Šída Petr 2001: Novosvětský průsmyk – přechod přes západní Krkonoše v pravěku a středověku 1. Část. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší 14, s. 6-35.

Prostředník Jan, Šída Petr 2002: Novosvětský průsmyk – přechod přes západní Krkonoše v pravěku a středověku II. Část. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší 15, s. 6-22.

Zeman Jan, Vaníček Vilém 1934: Tisíc let na stráži. Hornojizerské krajniště. Navarov

 

 

 

 

Zdeněk Fišera

Jak jsem nenalezl Hradiště.

Pro většinu obyvatel Horních Štěpanic, Benecka a hlavně osady Rychlova není pojem Hradiště nic takového, co by snad ve svém okolí neznali. Nebo si to pouze myslím, ale i tak slušná část občanů o tomto místě slyšela, či jej osobně také zná. Chci pro zachování kusu i této historie napsat, jak vůbec k tomu jenom došlo. Půjdu od samotného začátku celé věci. Původně se článek měl jmenovat  „Jak jsem nalezl Hradiště“, ale tento hrad nebyl vůbec žádnou neznámou lokalitou.

Jako amatérský badatel jsem v osmdesátých letech neměl o existenci Hradiště v blízkosti Horních Štěpanic sebemenší tušení. Jedním z mých životních cílů, tehdy jsem již působil jako amatérský hradolog (odborně zvaný castellolog). Bylo objevit zcela neznámý hrad, případně více zcela neznámých hradů, což není častá záležitost. Případně také snadněji zjistitelných nových tvrzišť po zaniklých tvrzích.  Všechno šlo zcela nepřímou cestou.

Již v těchto letech jsem byl v kontaktu s jedním k sobě podobných badatelů, a to vlastně i kamarádem a to Petrem Randusem z Nového Boru. Asi roku 1987 měl to štěstí, a tím i já, že byl přímo do Jilemnice přesunut k uskutečnění pracovního školení. Mimo školení měl i omezenější volný čas a ten se rozhodl zasvětit hradologickému bádání. Byl ubytován v hotelu nad bazénem, přímo v centru města Jilemnice. Část jednoho dne věnoval cestě do Horních Štěpanic a to hledání neznámého hradu. Z určitého zdroje věděl, že existuje pomístní název Hradiště a to signalizovalo existenci neznámého středověkého opevnění. Lokalita nebyla v tuto dobu mezi odborníky ani amatéry známou, jen nemnoho lidí se dostalo k existenci pomístního názvu Hradiště. Nedostatek času Petru Randusovi však nedovolil tuto lokalitu objevit. Dostal se průzkumem terénu dokonce až na Zákoutí, lépe řečeno ještě o kus dál, ale více času k hledání neměl. Před návratem domů jsme se dokonce setkali a on mi o existenci Hradiště pověděl, co zjistil. Vlastně věděl jen to, že Hradiště existuje a kladl jej již do oblasti osady Rychlova.

Neuběhlo potom příliš velké množství dní a já se do daného prostoru konečně vypravil. Vše jsem začal od vítkovické silnice směrem na Horní Štěpanice. U jedné z chalup Rychlova jsem se setkal s velmi starou paní a učinil na ní dotaz. K mému překvapení o existenci Hradiště a tím i hradu věděla a již mne nasměrovala patřičným směrem. Konečně chalupy v této části Rychlova se zvou na Zadním Hradišti. Objevit lokalitu nebylo již velkým problémem. Nejvíce mne však překvapil silně kolmý terén staveniště. Povrchovým sběrem objevená keramika svědčila nyní bezpečně o tom, že se skutečně jedná o středověké opevnění. To jsem počal nazývat Rychlovským hrádkem. Sebemenší bádání však posud nepřineslo údaj, jak se tento strážní hrádek jmenoval.

Petr Randus je dodnes přesvědčen, že je objevitelem hradu právě on, já jsem jej pouze nakonec nalezl. Jisté je to, že z povědomí místního obyvatelstva nevyprchala existence Hradiště a poloha hradu zůstala aspoň na Rychlově známou. Uběhl krátký čas a na hradě se konal přičiněním redakce časopisu Krkonoše a archeologického oddělení Krajského muzea v Hradci Králové zcela úspěšný dvoudenní výzkum. Já jsem získal do svého držení mapu západních Krkonoš z roku 1899, kde je přímo nakresleno v poloze hrádku pojmenování Hradiště.  O dva roky později pak text turistického článku z období první republiky, připomínající právě tento hrad. Hrad nebyl v podstatě nalezen, nýbrž znovu zahrnut mezi naše hrady a přesně lokalizován. Dnes jej naleznete na každé podrobnější mapě Krkonoš nebo nejhořejší části pojizerské oblasti. Petrovi bych klidně své prvenství zanechal, ale tento hrad nebyl objeven, pouze nikdo z hradních badatelů o něm vlastně nevěděl.

 

 

 

 

Dr. Miloš Gerstner

900 let od tažení Boleslava III. Křivoústého do Čech

Vloni v září tomu bylo 900 let od vpádu polských vojsk na území Čech. Vnikli do státu cestou novou, nikdy používanou, přes nebetyčné vrcholky Krkonoš a pomezní prales. Polského vládce Boleslava III. Křivoústého doprovázel  se svou družinou emigrovaný český kralevic Soběslav, nejmladší syn českého knížete  Vratislava II. a od roku 1085 vlastně prvního českého krále Vratislava I. Soběslav se také u svého vrstevníka a synovce Boleslava III. zasazoval o to, aby vojska cestou neplenila a nedrancovala české vesnice a dvory. Důvod vstupu do Čech byl vysvětlován letopisci tak, že Poláci přišli do Čech za účelem usmíření vládnoucího českého knížete Vladislava I. s jeho bratrem Soběslavem, a také aby kníže Vladislav I. postoupil zpět vládu staršímu bratru Bořivojovi II, předchozímu českému knížeti.

Na vysvětlení příbuznosti polských a českých knížat je nutné předeslat toto: Kníže Vratislav II. a pak jako král vládl v letech 1061- 1092. Byl třikrát ženat. S druhou ženou Adlétou Uherskou zplodili dcery Ludmilu, Juditu a syna  Břetislava II, který se po otcově smrti stal českým knížetem (1091- 1100). Dcera Judita se stala druhou manželkou  polského knížete Vladislava Heřmana a ti byli rodiče Boleslava Křivoústého. Vladislav Heřman z prvního svazku měl ještě syna Zbyhněva.

S třetí ženou Svatavou Polskou měl český kníže Vratislav II. dceru Jitku provdanou za saského knížete Wiprechta Grojčského a syny Bořivoje II.  (1101-1107 a 1117-1120), Vladislava I.( 1109-1117 a 1120-1125) a pak již jako král nejmladšího syna Soběslava I.(1125-1140). Tito všichni byli tedy strýci a tetou Boleslava Křivoústého. Přesto příbuzenské vztahy mezi českými a polskými vládci nebránily vzájemnému přepadávání a plenění jejich území. Důvod se nějaký vždy našel, rovněž tak výmluva za projevené nepřátelství.

Odkud víme o tomto vpádu proběhlém mezi 25.zářím a 19. říjnem roku 1110? Souběžně ho totiž popsali  český kanovník Kosmas v Kronice české a polský letopisec zvaný Gallus Anonymus v Kronice a činech polských knížat a vládců . Oba byli nezávisle současníky událostí a oba doslova pochlebovali svým vládcům zemí, takže kroniky jsou oslavnými verši na panovnické činy, každá však z hlediska Čechů nebo Poláků.

Posuďme to podstatné, co říká Gallus Anonymus:

Třetí kniha.       Kapitola XXI.            O válce a vítězství nad Čechy

       Bojechtivý Boleslav poté shromáždil veliké vojsko a otevřel novou cestu do Čech, čímž je možno srovnat jej s Hannibalem a jeho neobyčejným činem. Neboť tak jako on se vydal dobýt Řím a jako první přešel přes Jovovy hory (Alpy), tak i Boleslav pronikl místy nahánějícími hrůzu, kam dosud nevstoupila lidská noha, s úmyslem vpadnout do Čech. Onen (Hannibal) přešel s velkým  úsilím jednu horu a získal si tím velkou slávu a paměť, Boleslav však nevystoupil na jednu (horu), nýbrž na mnoho nebetyčných štítů. Onen se pouze lopotil tím, že rovnal horu a prorážel skály, tento (Boleslav) však musel bez přestávky valit kmeny stromů a skály, stoupat na strmé hory, razit si cestu stinnými lesy a stavět mosty přes hluboké bažiny. Neobyčejnou námahou se Boleslav kvůli obraně Bořivojovy spravedlnosti a přátelství s ním během cesty trvající tři dny a noci vyčerpal, (přesto) v Čechách dosáhl něčeho takového, co se bude s vítěznou slávou připomínati na věčnou památku. Poté, co Boleslav s takovým nebezpečím konečně vstoupil do Čech, nevrátil se hned s kořistí zpět jako dravý vlk podobně jako Čechové z Polska, nýbrž se zvednutými praporci, za zvuků polnic, v bojovém šiku a za doprovodu bubnů dokonce pomalu kráčel přes širé české pláně, hledal boj, avšak nenašel jej; a nechtěl hromadit kořist ani zakládat požáry, dokud válku neskončí. V té době se Čechové několikrát objevili v jednotlivých houfech, ale když se na ně Poláci vrhli, ihned prchali kvapně zpět. Z okolních hradů vycházelo také mnoho bojovníků, kteří ustupovali před náporem Poláků a dávali jim v plen svá podhradí. Nejmladší Bořivojův bratr (Soběslav), bránil Boleslavovi s pokornými prosbami v plenění, v zakládání požárů a v pustošení země, neboť v dětské prostotě věřil slovům zrádců. že může získat vládu bez války a bez vítězství. Když již čtvrtý den Boleslav očekával boj, spěchal přímou cestou k Praze a blížil se k jakési řece (Cidlina), která sice nebyla velká, ale dala se těžko přejít, (1.října) usadil se na druhé straně řeky se shromážděným vojskem český kníže (Vladislav I). Ten doufal v obtížnost terénu, neboť se tak neodvážil jinde, a s úmyslem zabránit Boleslavovi v přechodu, tam na něj čekal. Když ale Boleslav nalezl nepřátele, které hledal, rozzuřil se jako lev, který uviděl kořist zavřenou v ohradě, neboť neměl možnost začít boj. Když totiž Poláci chtěli přejít řeku jednou nahoře a podruhé dole, objevili se naproti nim na druhém břehu Čechové. Byla to totiž řeka podle klamných zpráv Čechů, kteří byli v Boleslavově táboře, bažinatá a pro takové množství vojska nebezpečná, i  kdyby se nikdo nestavěl na odpor. Když však Boleslav viděl, že tak tratí čas nadarmo a že se slunce kloní k západu a den už končí, navrhl českému knížeti volbu hodnou rytířské odvahy, tedy že mu buď Boleslav udělá místo, aby přešel, nebo tam přejde on, jestliže český kníže ustoupí z místa. Také tvrdil, že nepřišel s cílem obsadit český stolec, ale aby se podle svého zvyku ujal obrany spravedlnosti vyhnanců a utlačovaných, tak jako se to kdysi přihodilo jemu. Ať tedy buď přijme svého bratra a dovolí mu v míru užívat otcovský podíl, nebo ať spravedlivý Soudce všech v otevřeném boji mezi nimi ukáže, na čí straně je skutečná spravedlnost. Na to český kníže odpověděl: „ Jsem vskutku připraven ochotně přijmout svého bratra (Soběslava), jestliže ty přijmeš svého (Zbyhněva, který byl zase vyhnancem v Čechách), ale neodvažuji se rozdělit si s ním vládu, leda na císařovu radu. Kdybych měl vskutku úmysl nebo příležitost se s vámi utkat v boji, nečekal bych na vaše svolení, protože jsem již dlouho předtím měl možnost řeku přejít.“

               Kapitola XXII.          O zpustošení české země Poláky

     Boleslav viděl, že český kníže v těchto odpovědích, které poslal, nenabízel žádné určité řešení, nýbrž jen pouhá slova. Na úsvitu dne, (ještě) v době odpočinku pohnul táborem. Nevzdálil se však od břehu té řeky, (jen) postoupil dolů (po proudu) k řece Labi. Tam, poblíž řeky Labe onu říčku bez překážky přešel (asi 4.října) a pospíchal hledat válku tam, kde ji zanechal. Když však přicházel k ležení Čechů a nenacházel po nich nic jiného než stopy, svolal stařešiny k poradě, na níž dost jasně naznačil, co se zdá být užitečnější a čestnější. Někteří říkali: „Úplně stačí, že jsme tři dni statečně dleli v nepřátelské zemi a nenašli jsme příležitost bojovat, přestože nepřítel se shromáždil a stál před námi.“ A jiní zase tvrdili: „Úradky Boží jsou spravedlivé a lidem skryté; dosud se nám vedlo dobře, ale pokud (tu) budeme vyčkávat, nebude jisté, kam se tento osud obrátí.“ Na druhé straně Boleslav a mladíci úmysly stařešinů zlehčovali a tvrdili, že třeba jít na Prahu jako před tím. A skutečně by zvítězil záměr mladých nad radou starších, kdyby byl dostatek chleba, který zmůže víc než lidské právo. Když byl tedy s obtížemi schválen úmysl vrátit se, dal Boleslav při návratu zpět svolení pálit a plenit. Sám vždy kráčel se sešikovaným vojskem a velmi často se zadními voji poskytoval pomoc (ostatním). Měl také sešikované oddíly bojovníků, které šly před žháři a kořistníky a chránily je před výpady Čechů. Když tam vojsko tak moudře a důvtiplně přivedl a zase je odvedl a v pátek (patrně 7.října) rozbil tábor u vstupu do lesa, rozkázal, aby byly posíleny hlídky a aby každá legie byla připravena, kdyby se náhodou něco seběhlo, a stála na svém stanovišti. Téže noci, když se Boleslav ráno modlil, zachvátil zničehonic celý tábor jakýsi strach a vyvolal náhlý křik celého vojska. Jakmile však Boleslav uslyšel křik lidu, vystoupil na místo o trochu vyšší, aby promluvil a svou řečí tam dodal zdatným odvahu, bázlivé zároveň zbavil strachu a hrůzy těmito slovy:

                                Kapitola XXIII.       O Boleslavově odvaze a prozíravosti

     „ Zachovejte klid a zároveň plni radosti očekávejte příští den, který vás ověnčí vítězným vavřínem! Čechové dosud napadali Poláky tak, že jako mořské a lesní příšery z našich stád něco uchvátili a utekli s tím do lesů, a takto chápali vedení války. Již sedmý den se honíte po jejich zemi, spálili jste vsi a podhradí, viděli jste jejich knížete a shromážděné vojsko, hledali jste boj. A tak dnes, jestliže Čechové nesvedou bitvu, nebo když ji svedou, dnes Poláci s pomocí Boží pomstí své křivdy. A až půjdete do bitvy, pamatujte na (jejich) kořistění, na zajatce a požáry; pamatujte na unesené dívky, manželky a nevěsty; pamatujte na to, kolikrát vás pobouřili, kolikrát vás zmohli. Vydržte tedy ještě trochu, bratři a slavní bojovníci, buďte ve válce stateční, chlapci moji, neboť vás čeká radost!“ Po skončení řeči se v celém táboře slavila mše pro všechny, biskupové kázali slovo Boží a všechen lid posílilo svaté přijímání. Když ty obřady skončily, vyšli v bojových šicích  obvyklým způsobem ze stanovišť a tak pomalu došli na okraj lesa. Když však tak ohromné vojsko došlo k lesu a nikdo neznal ta místa, ani nenašel nějakou stopu po cestě, razil si cestu každý sám neschůdným terénem, a tak již nebyl schopen držet se praporců nebo šiku. Doneslo se k nim totiž, že cesta, po níž přišli, a všechny ostatní jsou zavaleny záseky a vraceli se jinou, která nebyla sto pojmout takové množství. Kníže Boleslav jako dobrý pastýř stál v týlu na pravém boku s dvorským šikem a celé své vojsko pouštěl napřed. Také palatin Skarbimír na druhém boku se ukryl bez Boleslavova vědomí v malém lesíku. A tam čekal v záloze na Čechy, kdyby se je náhodou pokoušeli stíhat. Rovněž hnězdenský šik, zasvěcený polskému patronovi (Vojtěchovi), čekal s jakýmisi dvořany a jinými odvážnými bojovníky na knížete postupujícímu z týlu na jedné malé   planině, jež oddělovala větší lesy od menšího lesa, stojícímu před nimi. Boleslav                                         následoval z boku své vojsko tím řídkým lesem, stanul na dohled svých a také oni jej uviděli. Tu on pokládal své za nepřátele a podobně i oni jej pokládali za nepřítele. Když však přišli blíž k sobě a důkladně si prohlédli zbraně, poznali polské praporce a upustili od již málem započaté bratrovražedné války. Mezitím se Čechové, jako by si již byli jisti, nesešikovali do oddílů, nýbrž pospíchali jeden přes druhého. Domnívali se totiž, že Poláky, kteří již byli v lese a nemohli se vrátit a sešikovat se do boje, rozprchli se a skrývali se v (houští), pochytají jako zajíce. Když však bojechtivý Boleslav viděl, že se nepřítel již přiblížil, zvolal: „Mládenci, ať je toto začátek našich potyček a také konec!“ Po tomto výroku hned oštěpem srazil prvního po pravici. Tehdy se polská mládež o překot vrhla na nepřítele, udeřila nejprve kopími a následně vytáhla meče. Jen některé s blížících se Čechů tam chránily štíty, brnění pro ně znamenalo zátěž, nikoliv pomoc, přilby tam byly hlavám pro ozdobu, nikoliv k ochraně.

                                       Tam železo železem se ostří,

                                    kdo smělý je bojovník, se zjistí,

                                    tam odvaha s odvahou se měří.

    Těla se válejí na zemi, tváře a hrudi se zalévají potem, krev se řine potoky a polští mladíci volají: „Tak musí muži dokazovat svou statečnost, tak dobývat slávu, a ne potají loupit a potom mizet v lese jako krvežízniví vlci!“ Blyštící se šik Čechů a Němců v brnění, který kráčel na špici, tam pod tíhou (zbroje) a nechráněný padl jako první. Přece však český kníže přesto, že výkvět (jeho) válečníků již ležel sražen na zemi, usiloval o to, aby pomstil svou pohromu tím, že napodruhé a napotřetí nechal otočit vojenské oddíly. Hromady jeho padlých se však stále zvětšovaly. Když Čechové viděli, že se jejich věc nelíbí Božímu úradku a polská statečnost i jejich spravedlivá věc nabývá převahy, a když tam padl šik jejich nejlepších bojovníků, dali se po oddílech i rozděleni na útěk.. Poláci však hned nechápali, že utíkají, nýbrž věřili tomu, že útěk jen předstírají. Jakési údolí položené uprostřed a les totiž Čechům pomáhaly, neboť skrývaly jejich útěk či nástrahy. Polský kníže Boleslav proto svým rozohněným válečníkům zakázal, aby je s troufalou lehkomyslností pronásledovali, neboť se obával ostražitosti a lsti Čechů. Když Poláci konečně poznali, že útěk Čechů je skutečný, popustili uzdy svým koním a hned se dali do pronásledování. Odnesli si proto triumfální vítězství. Se započatým odchodem do Polska nespěchali, na zpáteční cestě s sebou vezli své bojovníky raněné v Čechách a k předešlým (sedmi dnům) tažení přidali ještě deset. Bojechtivý český lid byl intrikami zrádců (míněn český král Vladislav I) přiveden k takové porážce a potupě, že pošlapán polskýma nohama ztratil téměř všechny zdatné a urozené válečníky. Spolu s Čechy byl také Zbyhněv, jemuž více prospělo, když stejně jako oni utekl, než kdyby tam zůstal. Poláci se z Čech vrátili s nesmírnou radostí, všemohoucímu Bohu vzdávali věčné díky a vítězného Boleslava oslavovali triumfálními chvalozpěvy.                                  

A v Kronice české Kosmas v Praze zase píše:

                                                             35

     Téhož roku, když kníže Vladislav a všechen lid český s radostí a veselostí slavili svátek svého dědice Václava, přibyl  ke knížeti posel, jenž mu přinesl takovou zprávu:

„Vy tu v pokoji a bezpečí hodujete, avšak tvůj bratr Soběslav a kníže polský Boleslav naši zemi hubí a lid jako kopu bídné žně loupí; já jediný stěží jsem utekl, abych ti to oznámil. Vydejte se spěšně na cestu, již zavřete své spižírny, opusťte hostiny, Mars vás volá do boje, zítra přibudou tisíce a tisíce ozbrojených nepřátel.“ Oni, vstavše ihned od hostiny a rychle sebravše vojsko, setkali se s nimi na pravém břehu řeky Cidliny blíže vsi Lučice. Ale po druhé straně téže řeky postupovaly zástupy Poláků bez loupení a pálení, až dorazily blíže hradu Oldříše k toku řeky Labe. Odtud poslali ke knížeti Vladislavovi. lstivě vzkazujíce: „My nechceme vražedná vrhati kopí, ani nejdeme bojovati, nýbrž tebe s tvým bratrem smířiti. Pakli však výstrahám našim bys nechtěl popřáti sluchu, zítra přejdeme řeku a další bude potom. Amen.

K tomu kníže Vladislav krátce odpověděl:

„Letos nebude mír, jak myslím, bez mnohé krve,

neboť k jednání o mír přec ve zbroji nechodí nikdo.

Přejdeš přes řeku sic, však po dalším nebude amen,

přes řeku přejdeš sice, však bez trestu nepřijdeš nazpět.

Vykonám další, co pravíš, ty vykonej další, co hodláš.“

       A ihned, uvěřiv k své škodě lstivým slovům nepřátel, přebrodil se té noci před východem slunce se svými přes řeku; (Labe) i postavili se proti sobě na březích téže řeky. A když Poláci viděli, že se jim lsti povedly, vpadli do kraje, a poplenivše jej pálením a loupením a nabravše si nesmírné kořisti, položili se táborem u mostů zvaných Křivci. Naši však, poněvadž se té noci velmi unavili a nemohli se tak brzy přebroditi nazpět, stáli bezradní.

                                                   36

     Jakmile však kníže Vladislav poznal, že byl obelstěn, a zpozoroval chabou náladu k boji u některých bojovníků, vzplanul rozhořčeným hněvem a ozvalo se v něm vědomí vlastní mužnosti; a jako mohutná polnice, jež podněcuje bojovníky do války, tak jeho řeč roznítí zmalátnělé mysli jeho lidu: „Čechové,“ pravil. „kdysi na zemi i na moři svou pověstí slavní, činy mužnosti výteční, vítězstvími proslulí, nyní se vám ještě za živa posmívají vaši poplatníci, jimž jste vždy bývali postrachem, a vaši zemi plení. Či vám po boku visí dřevěné meče? Či jenom Poláci nosí meče železné? Nač máme ještě žíti? Té věčné pro nás i pro naše potomky hanby! Hle z vašeho obilí je popel, z vašich příbytků se valí kouř až do oblak, oheň zuří po celém povrchu zemském, a přece nepálí vašich srdcí, studenějších než led? Anebo jestliže vaše srdce chřadne, proč se aspoň nerozpálí žaludek, který již hladem zemdlívá, horlivostí po spravedlnosti? Což vás nedojme ženský pláč a nářek, jenž ostrými zvuky doléhá k hvězdným výšinám? Kdo neslyší s hořkostí v srdci úpění kojenců a lkání ženy těhotné nebo manželky unesené od pohanů? Kdo by potlačil pláč, když by viděl, jak jsou jeho nemluvňátka zabíjena jako bečící beránci nebo rvána od prsu matčina? A přece méně by to mělo boleti, kdyby tu bolest způsobili nepřátelé zdatnější. Na mou věru, i kdybych jenom tři štíty měl, neopominu dnes zkusiti obojetného štěstí válečného.“

     A hned kníže sám a s ním celé vojsko, jak každý stál na břehu, již nehledali brodů, nýbrž jeden přes druhého vyskočili a přeplavali řeku, přáli si umříti za vlast. Síly jim dodávala bolest a příkoří jim způsobené; spěchali, aby jen jak mohli, třeba s nasazením života, zmařili radostné vítězství nepřátel. Ale kníže polský Boleslav druhého dne, přešed potok Trutinu, – neboť se nedá všude přejíti – kázal, aby ti kdo nesli kořist, a všichni nemocní šli napřed. Sám však se postavil na místě pro sebe k boji příznivém s lehkou jízdou, jsa připraven k odporu na obranu svých.

      Když to viděl Dětříšek, syn Buzův, poodešed s bojovníky, kteří mu stáli po boku, na jedno místo, pravil k nim: „Bratři moji a spolubojovníci! Kdokoli z vás má v svém těle jen nějaký kousíček masa nesmělého nebo smrti se bojícího, musí jej buď dříve odříznouti nebo nyní z našeho voje odejíti. Neboť nestojí ani za řasu mořskou, kdo neví, jak je krásné za vlast zemříti ve zbrani.“ A vida, jak jejich mysli jsou čilé k boji – bylo s ním asi sto mužů – jako vlk, který tajně z úkrytu hledí vrhnouti se na stádo, tak on znenadání prudkým útokem napadl s nekrytého boku nepřátele. Když tam padlo skoro tisíc odpůrců, hnal se řečený bojovník jako divoký tygr do nejhustších šiků nepřátel a ty, kdo se mu z pravé i levé strany stavěli na odpor, stínal jako klasy útlého obilí ostrým mečem, až obrovským množstvím střel byl zasypán, padl na ohromnou hromadu zabitých. Čechové však, kteří se dali v boj přímo čelem, žel, obrátili se na nezvyklý útěk a Soběslav s Poláky dobyl vítězství nešťastného, protože to byla válka víc než občanská. A tato porážka se udála dne 8.října a padli tam bratři Nožislav a Držikraj, synové Lubomírovi a jiných přemnoho.

                                                                      37

     Roku od narození Páně 1111. Úsilím královny Svatavy o smír mezi jejími syny, prostřednictvím biskupa Heřmana a též přímluvou dvorského kmeta Vacka bylo dosaženo, že kníže Vladislav povolal svého bratra Soběslava zpět z Polska a udělil mu hrad Žatec s celým krajem k němu náležícím.

Je zřejmé, že sestavit průběh cesty do Čech a zpět do Polska není jednoznačný a byl předmětem mnoha článků, názorů a pojednání renomovaných historiků v devatenáctém a dvacátém století. Nakonec se přistoupilo ke konsensu, že Poláci vyrazili 25.září, ale nevpadli přes samotné Krkonoše, přešli v oblasti Žacléře Libavským sedlem, kde tenkrát  cesta ještě nevedla, ubírali se  místy budoucího Trutnova, Hostinného, u Miletína vyšli z lesů a přes Hořice dorazili ke vsi Lučice na levém břehu Cidliny (vzdušnou čarou 88 km). Pokud by šli z Hostinného směrem na Novou Paku, byla by vzdálenost o 10 km delší.U Lučice se setkali s českým vojskem knížete Vladislava, který sem přispěchal z Prahy (75 km) po pravém břehu Cidliny (1.října). Po vzájemném pokřikování přes řeku a vysvětlování si účelu vpádu do Čech postupovala obě vojska dva dny po březích a po proudu řeky Cidliny, až skončila u soutoku Labe a Cidliny (22 km) nedaleko hradiště Libice. Zde se opět vůdci dohadovali o místě bojiště, až nastala noc. Poláci se uložili k spánku předpokládajíc, že Češi činí totéž. Ti však v noci přeplavali Labe, snad z důvodů obav z přesily polského vojska, protože Češi za krátkou dobu nesebrali ještě celou svou hotovost, nebo z důvodu snadnějšího bránění postupu Poláků v cestě na Prahu.  Ráno 4. října přebrodili Poláci Cidlinu a hledali nepřítele, ten však zmizel. Zde došlo k rokování mezi mladými a staršími veliteli vojska, mladší chtěli pokračovat na Prahu, starší navrhovali návrat, jelikož při nedrancování venkova jim již zásoby došly. Nakonec vojevůdce Boleslav III Křivoústý nařídil návrat a také plenění vesnic za účelem spížování a válečné kořisti. Poláci předpokládali pronásledování a proto postupovali rychle směrem na Skřivany (28 km), kde u mostů přenocovali a odpočívali a další den pokračovali obydlenou krajinou směrem k Jaroměři. Překročili říčku Trotinu a utábořili se v místech dnes obcí Račice a Habřina (25 km).

Prožili zde neklidnou noc a po bohoslužbách se v podstatě zmateně mezi lesíky připravovali k boji. Tady je opravdu  8.října české houfy dohnaly. Boleslav již dříve poslal nemocné a vozy s kořistí napřed směrem k Náchodu (25 km) a sami se rozestavili po návrších u říčky Trotiny. Češi však byli velmi bojechtiví, nestanovili si taktiku, nadšeně a zbrkle a bez nabrání sil zaútočili na vetřelce porůznu ukryté v lesících a křovinách. Došlo ke krveprolití, ale vítězství se přirozeně přiklonilo k odpočinutým Polákům, kteří z výšiny Prašivka a Chloumek mohli mít i přehled o situaci. Padli zde význační bojovníci a vůdci z řad Čechů a Poláci pak pokračovali ještě deset dnů v drancování a v návratu domů přes Náchod a Kladsko. Cestou, kterou přišli, neodcházeli, jelikož zvědové zjistili, že jsou stezky obsazené a zahrazené záseky. Kralevic Soběslav se vrátil s Boleslavem Křivoústým do Polska, jeho bratr Zbyhněv zůstal v Čechách. Příští rok se bratři Soběslav a kníže Vladislav I. smířili. Dokonce se Boleslav III. a Vladislav I. stali švagři, když se Boleslav oženil se sestrou manželky Vladislava. Pak opravdu vzájemné vpády na území Čech i Polska ustaly.

Celá anabáze z Kamenné Hory do Čech a zpátky k bojišti u Trotiny,  tedy obnášela 165 km, dáme-li 20% na křivolakost cesty a vyhýbání se mokřinám a překážkám, můžeme počítat s délkou 200 km. Za 14 dní v průměru  14,5 km za den. Při tom stačili ještě pálit a plenit, odpočívat, brát zajatce a orientovat se v neznámém terénu.

To je ve zkratce průběh cesty vojsk, který je dnes historiky považován za pravděpodobný. Podivují se, že Gallus nepíše o přecházení Labe a Úpy, že zmiňuje jen srázy a bažiny. Také nad rychlostí postupu vetřelců do vnitrozemí a vyznání se v krajině kroutí dějepisci hlavou.

Čtenáři si jistě po přečtení napsaného řeknou: „Proč nám autor opakuje, co je nám známé, a pokud šli Poláci s českými utečenci před devíti sty lety do Čech Královeckým sedlem k Trutnovu, případně jinudy, stejně záležitost nemá na nic vliv, ledaže se renomovaní historici budou chytat za hlavu, budu-li popírat jejich teorie.

Ano, budu. V zápisech  kronik a v popisu krajiny je několik rozporuplností s jejich tvrzeními a při tažení do Čech oblastí Podkrkonoší několik pozoruhodností, s kterými Vás chci seznámit. Pokud se ve svých úvahách mýlím a nebudu v souladu s názory dějepisců   zajedno, je to jen tím, že se snažím dívat na věci i z jiného úhlu a nebylo-li tomu tak, vlastně nikomu tím neublížím, jen rozšířím výčet názorů na tuto anabázi.

V kronikách se opravdu nepíše o tom, že Poláci postupovali přes Krkonoše. Jen se tažení Boleslavovo přirovnává k Hannibalově cestě přes Alpy (které jsou vyšší než Krkonoše), a že vystoupil na mnoho nebetyčných štítů. Musel odvalovat kmeny a skály, stoupat na strmé hory, razit si cestu stinnými lesy a stavět mosty přes hluboké bažiny. Nepíše se však, že by překračoval řeky, nebo postupoval jejich koryty, což by v případě Úpy a Labe byl čin zajisté znamenitý a kronikářem zaznamenaný. Při pohledu na plastickou mapu  si uvědomíte rozdíly v nebetyčných vrcholcích Krkonoš a o mnoho nižšími kopci kolem  potoka Ličné u Žacléře. Nejvyšší  vrchol západně od Bernartic se jmenuje Kozinec s 530 metry a návrší u Zlaté Olešnice od 550 do 580 m. Považovat je za nebetyčné štíty opravdu nelze. Chápu, že čeští historici tuto cestu preferovali. Považovali ji za nenáročnou, protože nahrávala podivně rychlému postupu vojska pralesem, ale hlavně znevažuje výkon polských vojáků a českých utečenců v čele se Soběslavem. Říkají, že slova polského kronikáře Galla Anonyma jsou jen přehnané oslavné ódy na Boleslava III. I když to je již tolik staletí, asi stále hanbu z porážky Čechů naši dějepisci pociťují a proto navrhli cestu Poláků touto bez  trmých převýšení snadnější krajinou.

Jinak  je tomu v Polsku. Tam jsou na své předky a jejich činy hrdí. Například v Karpaczi v muzeu mají velký fiktivní portrét Boleslava III. Křivoústého a je patrné, že ho Poláci považují za slavného vládce. Zeptal jsem se průvodce muzea, kudy v Polsku míní, že šly Boleslavovy voje před devíti sty lety do Čech. Řekl, že místy Špindlerova Mlýna. Vida, sedlem u Špindlerovky  je převýšení dvojnásobné. Kudy postupovali dál, to nevěděl. Korytem Labe? To těžko, představte si to. Cesty karavan kupců i vojsk se nevinuly údolími podél bystřin, ale raději stoupaly na hřbety kopců. Byl odtud přehled po krajině a udržoval se dobře směr pochodu, na začátku spatřený z pohraničních hor. Ale o Labi není v kronice zmínka. Tím pádem nemohli jít ani přes Bílou louku, sedlem Luční a Studniční hory, Výrovku a místy Lahrových Bud do Strážného. Ale ať by postupovali Malým Labem nebo přes Vrchlabí, zase by museli jednou překročit Labe. Lze tedy vyloučit i přechod přes Pomezní Boudy, v cestě je zase Úpa.

Zkusme se posunout po hřebenech Krkonoš od Špindlerovky více na západ. Sedlo mezi Szrenicou a Violíkem je z Polska dobře viditelné, zejména z kotliny Jelení Hory. Tam podle legend založil roku 1108 Boleslav Křivoústý své sídlo (1). Když si představíme, že by odtud měl obcházet do Kamenné Hory přes tři čtvrtiny Krkonoš, je to dlouhá pouť ještě před plánovaným válečným vpádem do Čech. Přímo přes Krkonoše to je blíže.

Chtěl bych také podotknout, že nemůžeme vojáky začátkem 12.století považovat za primitivy, nebo jen boje a kořisti chtivé ničemy.  Snad lze tak brát prosté bojovníky, ale rytíři již byla elita. Také většinou  byli mladí, silní, odolní, ale i zvyklí strádání (2). Ale hlavně velení se na výpravu.  muselo připravit a předvídat případné komplikace. Ve vojsku byli i specialisté, dřevaři na klučení kosodřeviny a lesů, kočí s potahy na odklízení spadlých stromů, ženisté na stavění mostů a pokládaní hatí. Jistě i Soběslav s českými utečenci poradili možný způsob pochodu. Taktika byla taková, že  napřed byli vysláni  zvědové, ti až do výseče 50 km zkoumávali krajinu a nejvhodnější postup pro vojska. Pochodu se účastnili i kněží (biskupové), kteří nejen duchovně posilovali účastníky pochodu při bohoslužbách, ale měli i znalosti orientace podle hvězd. Nepředstavujme si je jako obtloustlé postarší hodnostáře, byli to statní vzdělaní muži, v mládí prošlí vojenským výcvikem, často veleli svým oddílům v brnění a se zbraní. Tenkrát se mohli i ženit.

Výše uvedeným sedlem se tedy dostali na Labskou a Pančavskou louku, možná místy porostlou klečí. Šli kolem pramene Labe, po hřbetu rozvodí obou Mumlav na západě a Labe a Pančavy na východě se dostali ke Kotli. 1435 metrů považuji za dost nebetyčný vrchol, vždyť to je nejvyšší hora Libereckého kraje a do Čech je strmý jaksepatří. Z temena měli při dobré viditelnosti přehled pro směr další cesty. Předpokládám, že zvědové při návratu předali své poznatky vojevůdcům, možná že tohle bylo známé již dříve, vždyť hranice mezi zeměmi nebyla ještě pevně stanovena, okraj pomezního pralesa byl vlastně hranicí nejbližšího státu. Nic tedy nebránilo připravit cestu na hřebeny z Polska dříve a stanovit shromaždiště pod severním svahem Kotle a Harrachových kamenů. Pro vůdcovské ležení byl postaven tábor, který byl obehnán valem z  posbíraných skal. Silných rukou zde bylo dost a poručit bylo komu, aby se tak náročné dílo mohlo uskutečnit. Možná byl val postaven proto, aby i při dalších výpadech zde bylo ležení připravené. Řeknete, že blábolím, ale když není doposud jasné, zda Růženčinu zahrádku postavili žreci  před třemi tisíci let, nebo pasáčci či poddaní ve století osmnáctém, proč bych nemohl tvrdit, že  se to stalo začátkem 12.století. Laločnatý tvar valu naznačuje, že zde stál kruhový stanový tábor. Tomuto účelu tato stavba lépe vyhovuje, než  předchozí hledání a hádání funkcí zahrádky (3).

Když došlo ke shromáždění  hlavní síly vojska, počal zástup scházet do Čech, respektive do pohraničního pralesa. Vrcholky hor byly holé, porostlé tuhou trávou nebo kosodřevinou, které se vyhýbali nebo prosekali stezky. Až níže začínal les. Zakrslé smrky se klesáním měnily na vzrostlé, ale i popadané a tlející. Ještě níže se vmísily do porostu buky a jedle, smrk v nižších polohách vymizel. Ještě níže se objevily duby (4). Vedla-li tu pěšina pro poutníky či stezky zvěře, není tak důležité, i když cestu stinným lesem usnadňující.  Z Kotle před sebou totiž viděli hřbety rozsochy Mechovince, Černé skály, Šeřína, Žalého i pokračování po návrší Poustkou k Houšti. V popisu cesty používám názvy dnešních lokalit, i  když víme, že tenkrát jména ani obydlená místa ještě neexistovala. Sestupovali tedy ze Zlatého návrší  do míst dnešních krásných Horních Míseček a pak  pronikali přes Tři kopce na Rovinka. Stoupat odtud na Žalý už zamítli, ale postupovali směrem dnes tzv. Toboganu na Benecko, po hřbetu kolem Jindrovy skály Poustkou k Houšti, přes Vrcha a Borovým k Jizerce do Dolních Štěpanic. Možná se jezdci pustili pod Houští úžlabinou Horních Štěpanic do údolí Cedronu hledat vodu pro koně a soumary a dali tak počátek stezce hradem.  Suma sumárum od Kotle do Hrabačova to je 18 kilometrů, řekněme dvacet. Důležitá je zde skutečnost, že se tady napojili na obchodní stezku z Hradce Králové přes Novopacko k Novosvětskému průsmyku (5). Novosvětská cesta z Hrabačova šla vzhůru na Křižlice, Rezek, Rokytnici a Harrachov. Řeknete, proč tedy rovnou nepřišli z Polska touto stezkou? Pravda, ale tudy jít nemohli, ztratili by výhodu překvapení a hlavně jim šlo o vzbuzení  pocitu strachu u Čechů v Praze, totiž že Poláci mohou kdykoliv a kdekoliv vtrhnout do země.

Vetřelci tedy minuli brod přes Jizerku a kráčeli směrem na Jilemnici, Studenec, Levínskou Olešnici, Podlevín, Paku a po hřbetu návrší prošli Heřmanice, Studénku až sešli do Lužan. Tady  vyšli z lesů, protože zde končil pomezní hvozd a byla zde zemská brána se strážnicí(6)(7). Dnes se tam říká Na Zámkách. Zleva se vyhnuli  Chlumům a postupovali mírně jihovýchodně přes širé české pláně, uhýbali se mokřinám levých přítoků Cidliny, kde asi stavěli zmiňované mosty přes bažiny, přebrodili Bystřici, až dosáhli prostoru u vsi Lučice poblíž dnešního Chlumce nad Cidlinou. Když sem dorazili, spatřili na pravém břehu Cidliny narychlo posbírané vojsko českého knížete Vladislava I.

Zhruba  je z Hrabačova vzdálenost k Lučici  56 km, s oklikami a převýšením dejme tomu šedesát. Dáme-li tedy na cestu ze Zlatého návrší do Hrabačova dva dny, tedy 25. a 26.září, museli 27.září ujít25 km do Lužan. Tady asi vešlo ve známost, že Poláci vpadli do Čech. Jezdec nesoucí zprávu o vpádu do Prahy měl možnost se střídáním koní překonat 100 km vzdálenost za deset až dvanáct hodin, tedy pravděpodobně  pozdě odpoledne nebo  večer 28.září zvěstoval hodujícím na pražském hradě zprávu o vpádu Poláků do země, kteří zatím měli tři dny času, aby od Lužan došli k Lučici, přibližně 35 km.

Hůře  bylo v Praze. Po zprávě bylo třeba rozeslat zvědy, kudy houfy táhnou, posly k okolním kastelánům, aby se přidali k obraně se svými posádkami a svobodnými sedláky.  Zalarmovala se knížecí družina a hosté oslav s jejich doprovodnými oddíly a vyrazili hledat nepřítele. Vzdálenost 75 km z Prahy k Lučici museli Češi urazit na koních  za dva dny a tři noci, protože se 1.října s Poláky na druhém břehu Cidliny setkali. Není divu, že se jim do nějaké bitvy nechtělo. Předpokládám, že jich bylo kolem tří tisíc, ale stále přibývali další, proto chtěl Boleslav Křivoústý boj, Poláků zatím bylo více. Češi zase boj oddalovali.

Teď odbočím, víte, co je další zajímavost v tomto tažení? Spojíme-li na mapě vrchol Kotle s Lučicemi, směřuje přímka z Krkonoš přesně na jih. Je to náhoda? Kdo ví, ale jak se lze nejsnáze pohybovat v neznámé krajině? Nejlépe podle stanoveného směru, tedy rovnou na jih, tehdy říkali na stranu polední. Řeknete si, to je hloupost, přece žádné kompasy tenkrát neměli, jak by mohli udržet směr, museli by se určitě odchýlit buď k západu nebo východu. Jak to tedy asi dělali? Možná ve dne takto: víme, že asi vyrazili 25.září. 23.září byl den rovnodennosti, čili slunce v poledne je přesně na jihu. I bez hodinek věděli, že když je hůlka zaražená svisle do země, vrhá nejkratší stín právě v poledne. A vrhá ho na sever. Víme, že Kotel je vidět daleko z vnitrozemí s kopců, které se vyskytují na cestě k Lučici. Když jsem projížděl krajinu, abych si učinil představu, jaké překážky se mohly vojům postavit, dostal jsem se na návrší u Zdechovic, blízko Bydžova. I odtud jsem Kotel viděl a je to vzdušnou čarou přes 60 km. Pokud  tedy odněkud kněží  Kotel spatřili, počkali na pravé poledne, kdy byl nejkratší stín směřující na sever, neboli na stranu půlnoční a šňůrou olovnice spojili Kotel se stínem. Pokud se přímky  kryly, šli správně na jih. Pokud byl Kotel od svislice doleva, na západ, poznali, že se odchýlili k východu. Nebo naopak. Mohli tak směr na jih korigovat. V noci to mohli praktikovat takto: byla-li hvězdná noc, na Kotli po setmění zapálili ponechaní strážci  hranici. Když kněz olovnicí spustil svislici od Polárky ke světýlku na Kotli, zjistil zase svoji případnou odchylku od přímého směru na jih. Takže problém s cestou na poledne mít nemuseli a jak vidno neměli.

Dnes za plenění a pálení českých vesnic můžeme pohrdat „zrádcem“ Soběslavem s českou družinou, můžeme odsuzovat i Boleslava III. za příkaz  k této činnosti. Ale byla to tenkrát zvyklost a hlavně nutnost v zásobování se pící a potravinami. Museli také za sebou  nechávat spálenou zem, když byli stíháni. Pronásledovatel neměl pak možnost spížování a jeho postup se zpomaloval.

Nikde v kronikách není uveden početní stav polského vojska. Kosmas uvádí, že zvěstovatel zprávy na hodokvasu na oslavu svatého Václava vychrlil: „ Přibudou tisíce a tisíce nepřátel!“ Strach má sice velké oči, ale pokusím si tipnout počet na  nejméně pět tisíc (2). Pokud z toho odhadnu 500 rytířů, tak bylo nutností, aby měl sebou  ještě dva náhradní koně, samozřejmě s panoši a podkoními, kteří koně vedli, aby byli odpočatí. To již máme dohromady 1500 koní a 1500 jezdců. Tři tisíce bylo pěších s lučištníky, 500 nevolníků na hrubé práce, služebníci, spížovníci a jistě aspoň 400 soumarů na dopravu potravin, vody, stanů  a odklízení překážek. Když si představíte, že zástup skoro dvou tisíc koní měl délku 8 km a  k tomu aspoň 3 km průvod pěchoty, byl to dlouhý had zvířat a lidí jdoucích lesy z Míseček do Hrabačova. Ti už v lese vyšlapali pěknou cestu, i  když pěšáci se mohli drát i lesem podél stezky.

Po obchodní stezce se už asi dalo jít v dvojstupu i sedět na koních. Ale namítnete, kde jsou povozy? Jak mohli s nimi jet přes hřebeny po krkolomných svazích  a stezkách? Koně přece museli mít problémy v chůzi po kamenných polích. Ptal jsem se v huculské farmě na Janově Hoře, zdali jejich koně umí chodit po sutích. Umí. A vozy sebou nevezli, uloupili je sedlákům až  při drancování, jistě pobrali i další koně a dobytek.

Řeknete si, z čeho vycházím, že cesta Poláků vedla ze Zlatého návrší přes Tři kopce, Rovinka, Benecko, Pousku, Horní a Dolní Štěpanice, Jilemnici, Studenec, Paku do Lužan a dále k Lučicím? Ona totiž nejlépe vyhovuje popisu cesty v kronice Galla Anonyma. Šli přes nebetyčné štíty nebo aspoň kolem nich. Szrenica, Sokolník, Violík – Labský štít, Vysoké kolo, Kotel, Zlaté návrší, Medvědín. Černá skála a Šeřín jsou také znatelné vrcholy, i  sešup na Rovinka nebo Borovým není k zapomenutí. Výstup z Polska k České budce i na Kotel je strmý, i když pak v podstatě se ze Zlatého návrší jde do Hrabačova s kopce, místy skoro po rovině, protisvah je na Mechovinec a Černou skálu. Prošel jsem si tudy osobně i s artrózou v kotníku, turistická trasa ze Zlaťáku do Míseček se kvalitou asi moc neliší od sestupu před devíti sty lety. Ale určitě tady a v Pousce odvalovali Poláci skály a kmeny průběžně v lesích.

Nesmíme také zapomenout na starou cestu z Benecka na Rovinka  proježděným hlubokým úvozem, která vede do hor, nebo štětovaná cesta kolem štěpanického hradu vzhůru k Houšti? Co když tudy šli poprvé Poláci a prorazili novou cestu přes Krkonoše. Vždyť tyto cesty nesou  známky staré zemské stezky (8), která se, nevím proč, nikde neuvádí! Co vlastně zapříčinilo, že tu  byl postaven štěpanický hrad? Je to přece stejná analogie, jako při tvrzení, že šli Poláci Královeckým  sedlem a otevřeli tu novou cestu do Čech, a že tu byl proto později postaven hrad Rechenburk a Bolkov (9)(10). Bohužel tu chybí nebetyčné vrcholy. Ty naší cestě neschází. A nepotřebujeme se brodit přes Labe a Úpu. Jsou tu však bažiny na Labské louce a v Pocidliní, přes ně pokládali hatě a stavěli mosty.

Asi budete souhlasit, že popis cesty v Gallově kronice neodporuje naší krajině. I přes Benecko vojsko nejspíše táhlo, i když zde ještě nebylo.

Jak jsem se už dříve zmiňoval, od Lučic vojsko Čechů po pravém břehu Cidliny a vojsko Poláků po levém postupovala  po proudu (22km) k soutoku s Labem. Poláci chtěli vyřídit svůj důvod vstupu do Čech bojem, když Vladislav I. nepřistoupil na jejich návrhy k navrácení vlády v Čechách svému staršímu bratrovi a předchozímu českému knížeti Bořivojovi II. smírem. Problém uspořádání bitvy však byl v tom, že oba protivníci byli na jiném břehu bažinaté Cidliny. Bojechtivý Boleslav III. nedosáhl u Čechů, aby ustoupili od břehu a nechali Poláky bezpečně řeku přejít. Pak by v krajině pravého břehu byla domluvena bitva. Kdyby však Češi na toto přistoupili, byli by na hlavu padlí. Potřebovali totiž čas na shromáždění co největšího vojska a navíc věděli, že Poláci jsou v nevýhodě docházení zásob potravin a strádání u mokřin Cidliny od mušek a komárů. Proto také nepřistoupili na Boleslavův návrh, že on od břehu ustoupí a nechá Čechy přejít na levý břeh, kde tedy svedou bitvu. Nebo měli ještě jiný důvod? Uvidíme.

Takto se handrkujíce postupovali po proudu, až v pondělí 3.října se Poláci utábořili poblíž hradu Oldříše u soutoku Cidliny a Labe, dále již nemohli bez  překročení řek. Češi se utábořili níže po proudu Labe. Ráno v úterý 4.října se Poláci přebrodili na pravý břeh Cidliny, ale Češi zmizeli. V noci totiž přeplavali Labe, snad aby lépe bránili přístup k Praze, nebo se zkrátka zatím nechtěli s Poláky utkat. V polském velitelském sboru nastalo zklamání, mladíci a jistě i Soběslav s českou družinou chtěli pokračovat dále na Prahu, starší Poláci zkušeně radili se vrátit domů i bez boje. Nakonec názor starších asi z důvodů zásob zvítězil, Boleslav velel k návratu, ale již za příkazu k plenění a drancování české krajiny a selských usedlostí, kde si opatřovali vozy a potahy. Od Libice dva dny postupovali (28 km) na severovýchod směrem na Městec Králové, Starý Bydžov  a utábořili se u Skřivan, kde byly přes zákruty a ramena Cidliny (11) postavené mosty, přes ně se tak dostali zase na její levý břeh. Zde od zvědů zjistili, že cesta přes Krkonoše je zatarasená a také představa zpáteční cesty pralesem do kopců je nelákala. Proto od Skřivan pak dva dny stejným směrem (24 km) plenili Hořicko až k Račicím, kde překročili říčku Trotinu a k večeru se utábořili někde v místech dnes katastru  obce Habřina. To již bylo 7.října, kde prožili neklidnou noc. Druhého dne v sobotu dopoledne je dostihly české oddíly s německými těžkooděnci, kteří zbrkle zahájili boj. U Trotiny došlo k bitvě, kde po ztrátách  nakonec Poláci zvítězili a prchající Čechy a najaté cizince pronásledovali. Potom ještě deset dní v Čechách plenili a až pak se navraceli do Polska, jak se J.K.Hraše domnívá (12) přes Trutnov, takže by opravdu nemohli vstoupit do Čech Královeckým sedlem, když tu už zemská stezka byla. Spíše se však vraceli přes Náchod a přes Vartu – Bardo, Češi jim v odchodu nebránili.

Slíbil jsem, že vás čtenáře seznámím s pozoruhodnostmi v tomto tažení, které ukazují na možnost přechodu Krkonoš opravdu přes Zlaté návrší a přes Tři kopce do Čech. Některé jsem už jmenoval, budu pokračovat. Při studiu v Kronice a činech polských knížat a vládců (13) jsem nečetl jen o tomto tažení, ale i o jiných událostech. Zjistil jsem zajímavá sdělení.

Na stránce 106 kronikář Gallus sice popisuje postup Pomořanů, nepřátel Poláků, lesem, ale jistě tak podobně konali i Poláci na svých výpravách: „Pustili tedy z rukou koně, aby navzdory přímému nebezpečí dodali všem sebevědomí a sobě i odvahy, nedrželi se žádných cest ani stezek, nýbrž pustili se přes skrýše divokých šelem a lesní houštiny, aby se nikoliv ve stanovený den, ale v den zasvěcený svatému Vavřinci vynořili jako polní myši z nor a zhynuli podle vlastní výpovědi nikoliv lidskou, ale Boží rukou.“

Na stránce 83 se to týká již Poláků: „Když bylo vojsko svoláno do Hlohova, nevzal s sebou žádného pěšáka, nýbrž pouze vybrané bojovníky a nejlepší koně. Dnem i nocí kráčel přes pustiny a po celých pět dní nebral žádný ohled na námahu či hlad. Konečně šestý den, v pátek poté, co přijali svátost oltářní a zároveň se posilnili pozemským pokrmem, je hvězdy dovedly do Kolobřehu.“ Na straně 98: „Když se vojsko z tak namáhavé a nebezpečné cesty vracelo z Čech, Boleslav nešetřil ani sebe ani znavené muže ani zpocené koně, ani si ve dne v noci neodpočinul, dokud tam ve spěchu nedorazil s malou hrstkou, kterou si mohl vybrat s mnohých.“ V těchto úryvcích je popsáno nezměrné úsilí a způsob postupu  pralesy a neznámou krajinou, kde se orientují podle hvězd. Není patrný nějaký strach vojáků z přízraků a divoké zvěře, je vidět i příklad Boleslavův bez nároků na odpočinek u sebe i u spolubojovníků. Prostě nemůžeme srovnávat naši generaci  s výkony tehdějších doslova vytrénovaných mladých mužů, kteří byli také hnáni vidinou kořisti, nebáli se smrti a válčení bylo jejich zaměstnáním. To všechno určitě mělo vliv na rychlý postup Poláků do Polabí.

Že se v té době  používaly stany, je patrné ze zmínky na straně 111: „….a sebral velkou kořist, zajatce a také stany v okolí hradu.“ Prostí vojáci tenkrát použivali pro sebe stany typu Áčko, ale panstvo už užívalo velké stany kruhové (14).

Zajímavá je také zmínka na straně 54, kde se mluví o události z roku 1070:  „Když přišli k řece, za níž se usadily oddíly pohanů, nenašli bojovníci v pancířích a ve zbroji most ani brod a svěřili se vířivé hlubině. Mnoho bojovníků opatřených pancíři se tam pro svoji troufalost utopilo. Ostatní, kteří zůstali naživu, shodili pancíře, přeplavali řeku a dobyli vítězství, ač bylo vykoupeno ztrátami. Od té doby Polsko upustilo od nošení pancířů. Díky tomu každý pohotověji napadal nepřítele a mohl bezpečněji překonat řeku překážející v cestě bez železné zátěže.“

Toto zjištění způsobu odění polských vojáků také částečně vysvětluje jejich vítězství nad opanceřovanými Čechy a obrněnými Němci v bitvě u Trotiny. Poláci byli hbitější a lehčí, vzpomeňme jen pozdějších vítězství husitů nad železnými rytíři.

Naskýtají se i otázky další, například proč vyrazili tak pozdě až 25.září, tenkrát  to byla neděle. Ví se, že od 8.století do 12. století bylo teplejší  klíma než dnes. V září bývá období babího léta a také bývá na polích již po žních. A další důvod, v Čechách probíhaly oslavy svatého Václava 28.září, hodokvasy  bujaré a dlouhé, o čemž Soběslav jistě dobře věděl. Ostražitost byla snížená, nikdo se vpádu nenadál.  A možná i období rovnodenosti z důvodů orientace sehrálo svoji roli.  Sklizená pole umožňovala snadnější pochod vojska, úroda byla ve stodolách pod střechami, vše lépe hořelo při plenění anebo se ve snopech a částečně vymlácené zrní dobře  kradlo.

Další zajímavost a možné vysvětlení postupu vojevůdců je v tehdější skutečnosti, že „….koncil v Rouenu znovu potvrdil zákaz veškeré vojenské aktivity od středy do pondělního rána.“ Církví bylo vydáno nařízení, že se smí bojovat jen v pondělí, úterý a středu z příčiny ctění dnů umučení Ježíše Krista(15). Hlavní důvod však byl, že církev chtěla aspoň čtyři dny zabránit krveprolévání, v něž si vojáci libovali. Dosadíme-li k datům tohoto tažení názvy dnů, získáme zajímavé údaje.

Poláci vyrazili 25.září v neděli. Bojovat se nesmělo, ale střet s Čechy Boleslav ani nepředpokládal, protože táhli skrytě z hor  bez  prozrazení. V pondělí již byl boj možný, dalo se očekávat  i přepadení, v úterý 27.září vyšli z lesů, pravděpodobně někde u Lužan 7 km východně od Jičína. Ve středu pokračovali do vnitrozemí s očekáváním střetnutí a odháněním českých skupin bojovníků z okolních hradů. Pak až do něděle se  válčit nemělo, proto táhli přátelsky bez boje a drancování za zvuků polnic s rozvinutými praporci českou krajinou. V sobotu 1.října se setkali u Lučice s českým vojskem Vladislava I. Boleslav III.sice válčit chtěl, ale Češi mu střet neumožnili,  pravý břeh Cidliny pro snadný přechod Boleslava neodkryli a sami také na Boleslavův levý břeh neměli zájem jít válčit. Pravděpodobně ctili zákaz boje. Jen postupovali po proudu k soutoku Labe s Cidlinou, kam dorazili v pondělí 3.října. V úterý 4.října přebrodili Poláci Cidlinu, ale Češi se zase vyhnuli střetnutí odchodem za Labe. Poláci ve středu dorazili ke Skřivanům a pak čtvrtek a pátek dosáhli pahorků u říčky Trotiny mezi Račicemi a Habřinou, kde  přenocovali. Celou dobu i přes zákaz boje plenili, takže vše naznačuje, že Poláci zákaz nectili, jen se spoléhali, že tak budou činit Češi. Ale přepočítali se, Vladislavo vojsko přepad učinilo 8. října v sobotu, dopoledne vypuklo střetnutí na Trotině. Tady již ani Češi nectili zákaz boje, chtěli se rázně vypořádat s vetřelci, o kterých se domnívali, že bloudí a jsou neuspořádaně roztroušeni mezi lesíky.

O této bitvě někteří historici soudí, že proběhla v blízkosti Miletína, na horním toku říčky Trotiny. Prohlížel jsem si tam krajinu, Trotina je sotva metr široký potok, že by už tenkrát byla tak v těchto místech  významná? Spíše se přikláním k bitvě na dolním toku Trotiny, která  je až 5 m široká, jistě byla i do stran močálovitá a její přechod byl nepříjemný. A zase si připomeňme, že o Trotině se Gallově v kronice mluví, ale o přechodu Labe a Úpy není ani zmínka.

Ostatně i pověsti o této bitvě naznačují, že se tak stalo v místech Habřiny a Račic. Český zeman účastnící se bitvy byl raněn a unikal před pronásledováním Poláky. Nakonec se ukryl na Chloumku v jezevčí noře a na poděkování zde pak postavil dřevěnou kapli zasvěcenou svatému Václavu (16). Svatý Václav byl a je patronem Čechů a dva a půl km jižně od Račic v nedalekých Sendražicích je kostel zasvěcený svatému Stanislavovi, který je patronem Poláků. Asi pro nic za nic by se v Čechách nezasvěcoval kostel polskému patronovi. Ale někde jsou padlí Poláci pohřbeni, tak na jejich památku mohlo dojít k tomuto zasvěcení (17).

Zamyslet se také můžeme, zda už tenkrát existoval strážný systém (18), který fungoval tak, že na vysokých kopcích byly připravené hranice dřeva, které přítomní strážní po zpozorování pronikajících útočníků zapálili, či je varovaly na návrších blíže k hranicím v noci planoucí ohně nebo ve dne dýmající, takže podpálením své hranice předávali signál dále do vnitrozemí.

Tím, že Kosmas popisuje vyděšeného jezdce přinášejícího zprávu na hrad do Prahy o tisících a tisících nepřátel, může to znamenat, že strážný systém tenkrát ještě nebyl zorganizovaný, případně pokud již byl, mohla být špatná viditelnost nebo byli strážní u připravených hranic přepadeni a zlikvidováni. Spíše bych se přikláněl k názoru, že v těchto místech Krkonoš se vpády nepředpokládaly, očekávalo se, že vetřelci půjdou již osvědčenými přechody a cestami, které bylo nutné střežit, hájit a oznamovat ohněm nebezpečí (19). Pak by tedy krátké světélko na Kotli z důvodů orientace nebylo alarmující a nápadné.

V okolí východu stezky z pralesa se nacházely vesnice, kde sedláci měli za úkol stezku nejen udržovat, ale i hájit. To znamenalo, že v případě nebezpečí byli povinni činit záseky, t.j. pokácenými stromy zatarasit cestu a statečně vchod bránit. Za tím účelem zde byly stavěné strážnice, později i hrady. Kdo ví, zda sekery ve znacích Dolních a Horních Štěpanic (20) nejsou pozůstatkem těchto služebností v chránění vstupu a výstupu z pomezního pralesa na nově vzniklé stezce od táhnoucích Poláků.

V literatuře jsem uvedl některé tituly sepsaných českých dějin od různých autorů a z jiné doby. Jejich popisy události jsou často odlišné, i  když vycházeli ze stejných pramenů – Kosmovy kroniky a kroniky Galla Anonyma. Nejmarkantnější rozdíl je v Hájkově Kronice české, v ní Češi nad Poláky v bitvě u Trotiny dokonce zvítězili. A jeho kronika byla od roku 1541  po 300 let nejvíce lidem čtenou knihou, patriotismus byl ctěnou vlastností.

V současnosti se musíme na věc dívat s nadhledem. Tenkrát byla taková doba, Češi ve výpadech do Slezska se před Poláky také nezahanbili. Snaha vládců byla Čechy a Polsko sjednotit pod jednoho krále z obou stran a podle slabosti nebo síly souseda. Možná by velký slovanský stát lépe vzdoroval budoucím germánským nájezdům. V historii jsou mnohokrát velké křižovatky a uvažovat o jiném průběhu dějin je sice zajímavé, ale nikam nevede. Proto také nemá cenu se dnes nad devět set let starou událostí pohoršovat. Spíše se dá přemýšlet, jak staré události využít třeba k rekonstrukci pochodu z Jelení Hory do Čech přes hřebeny Krkonoš společným turistickým výšlapem. Tenkrát šli také Boleslavovi Poláci a Soběslavovi Češi pospolu. Proč neobrátit starou událost v současnou bratrskou akci.

Když jsem však nabídl předloni tuto přeshraniční spolupráci jelenohorským a piechovickým radním psanou dokonce v polštině – ani  neodpověděli. Že by tedy Hájek měl pravdu?

Literatura:

  1. Kolektiv: Krkonoše – příroda, historie, život, vydal BASET 2007, Na severní straně hor, str.406
  2. Jean Flori: Rytíři a rytířství ve středověku, vydal Vyšehrad 2008.
  3.   Posel zpod Žalého č.5/2009, příloha Transsaltum II, M.Gerstner: Polemiku o vzniku a účelu Růženčiny zahrádky nepovažujme za ukončenou, str.4.
  4.   Josef Dostál: Krkonoše, vydal Orbis Praha 1954, str.55.
  5.   Sborník Z Českého ráje a Podkrkonoší 14/2001. Jan Prostředník a Petr Šída: Novosvětský průsmyk – přechod přes západní Krkonoše v pravěku i středověku, str.19.
  6.   Časopis Muzea Království českého 1855, svazek 4. V.V.Tomek: Něco o pomezí země české, str.470.
  7.   Časopis Pod Zvičinou č.4/2008. M.Gerstner: Zamyšlení nad původem jména obce Červená Třemešná, str.21.
  8.   Posel zpod Žalého č.4/2005. M.Gerstner: Zamyšlení před oltářním obrazem svatohubertské kapličky…., str.21.
  9.   Sborník Krkonoše Podkrkonoší 7/1983.V.Wolf: Hrad Rechenburk u Trutnova, str.251.
  10. Sborník Krkonoše Podkrkonoší 3/1967. A.Hejna: Archeologické nálezy a otázka osídlení severovýchodních Čech v době historické, str.25 – hrad Bolkov.
  11. J.V.Šimák: Polský vpád do Čech, Český časopis historický 1930, str. 118,123
  12. J.K.Hraše: Zemské stezky, strážnice a brány v Čechách, 1885, vydání druhé, str.78-80,130
  13. Gallus Anonymus: Kronika a činy polských knížat a vládců, Argo 2009
  14. http://www.curiavitkov.cz/valka45.html Vojenské ležení.
  15. Jean Flori: Rytíři a rytířství ve středověku, Vyšehrad 2008, str. 130
  16. http://www.habrina.cz/index.php?nid=1074& lid=CZ&oid=152172
  17. Kolektiv autorů: Dějiny východních Čech, Lidové noviny 2009, str.231
  18. Pojizerský sborník sv.5, Turnov 2001, P.Šída: Strážné systémy
  19. Miscellanea-Sborník příspěvků k osmdesátinám prof.Jar.Procházky, Suplementum V.

Muzeum Podkrkonoší a Okresní archiv, 1969. Ivan Honl: Kde roku 1110 přešli Poláci   Krkonoše? str. 59-61

  1. T.Č.Zelinka: Znaky na pečetích měst a vesnic Jilemnicka, Sborník prací

východočes. archivů 1970, str.127-137.

  1. Kosmova kronika česká, Melantrich 1949, str.180-183

Václav Hájek z Libočan: Kronika česká III, ČSAV 1929, str.52,53

Jos.Lacina: Česká kronika, díl I. Praha 1893, str.398-400

K.V.Zap: Českomoravská, Kočí 1906, str.240-242

František Palacký: Dějiny národu českého, Kočí 1907, str.96-97

Václav Novotný: České dějiny I, část II, Praha 1913, str.490-496

Kolektiv autorů: Národní kronika česká II, Praha 1940, str.82

J.V.Šimák: České dějiny I, část 5, Středověká kolonizace v českých zemích,str.872

Otakar Dorazil: Kroniky mluví, J.R.Vilímek 1946, str.50

Dr.Ladislav Hosák: Nové československé dějiny, Komenium 1947, str.40

Josef Žemlička: Čechy v době knížecí, Lidové noviny 2007, str.135

Vratislav Vaníček: Soběslav I, Paseka 2007, str.112-116

Vladimír Klíma: Kalendář mění tvář, Votobia 1998

John Wiseman: Příručka jak přežít, Svojtka 1999

Magdalena Beranová: Slované, Libri 2000

Lydia Petráňová: Průvodce všedním životem ve středověku, Albra 2005, str. 27-30

Trutnovsko – sborník vlastivědných  prací č.1, 1960, Dr.Antonín.Hejna: Severovýchodní  Čechy do poloviny       13.století, str.28,29

Sborník Krkonoše – Podkrkonoší, Trutnov 1963, V.Wolf: Počátky Dvora Králové a Hostinného, str.1-16

Jan Bauer: Vládci českých zemí, BETA, 2004

Kolektiv: KDO BYL KDO – Proslulí návštěvníci, LIBRI, 2001, str.78

 

 

 

 

Ing. Hájek Tomáš

Historie ponikelského ochotničení, 1 část (1825- 1914)

Poniklá je obec ležící v místech, kde majestátné Krkonošské pohoří smáčí své paty v chladné Jizeře. Té samé řece, kterou proudí pomyslná krev svébytných počátků českého ochotnického divadelnictví – sousedského divadla. Oblast horního Pojizeří s centry kolem Železného Brodu, Semil a Vysokého nad Jizerou, se na konci 18. věku stala kolébkou vzmachu ochotnické činoherní tradice, která v našich zemích (krom Pražských měst) nenalézá obdoby.

Na naší pouti historií divadelnictví jedné krkonošské obce si ukážeme proměny repertoáru, hereckých stylů, i míst obcování s Thalií v běhu věků. Nejstarší ohlédnutí nás zavedou do nynějších ponikelských místních částí Přívlaka a Jilem. Přívlaka (a její část osada Jilem) byla k Poniklé definitivně přičleněna až roku 1960, do té doby byla samostatnou obcí.

 

Divadlo na Přívlace (1825 – 1952)

O počátcích ponikelského ochotničení se nám dochovaly jen poměrně kusé zprávy. Víme, že první doložená projekce se uskutečnila roku 1825 na Přívlace a dalších šest doložených her je z roku 1833. Jednalo se o hry velikonoční, biblické i světské (Umučené Páně, O Jenovefě, O Mojžíšovi, Repsina, Griselda ad.). Další dochované zprávy pocházejí z let 1842 a 1850. Divadlo bylo hráno v přírodě, nebo ve stodole ve vikýři pro skládání sena. Stodola mohla v takovém případě poskytnout hercům potřebné kryté zázemí – šatny i sklad rekvizit a garderoby, svažitá stráň nad stodolou pak dobře plnila svoji funkci hlediště a díky svému sklonu zajistila jistě dobrou viditelnost scény. Jistým vykoupením výše zmíněných výhod byl ovšem omezený jevištní prostor.

Přívlacký divadelní spolek existoval až do roku 1952 (od 1895 pod hlavičkou místního Sokola). Venkovní představení se časem přestěhovala do sálu Hostince U Enklerů, od roku 1923 bylo využíváno také přírodní divadlo v ohbí Jizery poblíž osady Maříkov. (Dodnes je zde v lese patrné vyskládané jeviště před čelní stěnou malého lomu na kámen).

Jako vzpomínka na přívlacké ochotníky dodnes pozůstává jejich výstavní malovaná opona „Libuše věštící“.

 

Divadlo na Jilmu (1835 – 1882)

Nyní obrátíme naší pozornost na další ponikelskou místní část – Jilem. Stejně jako Přívlaka, s níž jsou její osudy těsně spjaty, leží tato osada na pravém břehu Jizery. O prostorách, v nichž bylo hráno, nemáme zpráv, ale lze se důvodně domnívat, že situace byla obdobná té přívlacké. Velmi podobná je ostatně i datace doložených pašijových her. Právy o nich jsou z let 1835, 1842, 1850. Zajímavou představu o tom, jak tehdejší pašijové hry vypadaly – o péči, která byla věnována kostýmům i o věčných divadelních problémech s chatrnou pamětí herců  – si můžeme udělat z následující vzpomínky:

„Vojáci a žoldnéři římští měli oděv vojska našeho, arciť třeba kabát dělostřelce a nohavice granátníka, helmu kyrysníka a šavli husarovu. Pilát měl např. velkou beranici na hlavě a čubu od některého faráře vypůjčenou na těle… Tento muž obstárlý dobře asi svou “roli” neuměl, neb v ruce ji otočenou držel, a čas po čase, když na něm “říkání” bylo, do ní, jako do nějakého “rejstra” nahlížel. Smrt byla celá bílá, měla hrozná žebra namalovaná, tak též obličej. Kosa, jak se rozumí, nesměla scházet.“ [5]

      Velice zajímavou je zmínka o profesionalizaci části souboru: „Někdy ve 30. letech 19. století Jan Nypl získal několik insitních (neškolených, laických – pozn. TH) herců sousedských her z Jilmy na Semilsku, z nichž složil kočovnou společnost, která nehrála běžný repertoár. Jejich produkce byla sestavena z jednotlivých čísel hudebních a písňových i dialogických či sólových improvizovaných výstupů. Lze se domnívat, že ze sousedského repertoáru mohl být představován oblíbený příběh Maří Magdaleny. [5]

     Dlužno však podotknout, že z dobových svědectví se zachovaly zmínky o nevalné úrovni této kočovné společnosti…

Příprava divadelních her (nejen) na Jilmu nebyla jen nahodilým setkáním několika sousedů, ale dobře organizovaným a cílevědomým snažením. Jilemští ochotníci si k pomoci zvali režiséry z Jabloce nad Jizerou, vzdáleného asi 7 km. Jedním z nich byl patrně učitel Mencl (1786 – 1866), který za každou hru dostával 5 zlatých. Po něm převzal řídící funkci již místní rodák Josef Dvořák, který pro sousedský soubor zdramatizoval povídku Lomek v komedii o 14 obrazech. Z Jilmu pochází i menší Vánoční hra otištěná Menčíkem, kterou mu opatřil a patrně i přepsal Gotthard Rydval (1856-1916), tehdy řídící učitel na Přívlace. [5] Na tomto příkladu je dobře patrný divadelní růst jilemských ochotníků, který vede od najímání přespolních režisérů až k vlastním autorským počinům.

Poslední zpráva o divadle na Jilmu pochází z roku 1882, kdy zde měla být inscenována hra Umučení páně.

 

Ponikelské divadlo před první světovou válkou (1864 – 1914)

     Zatímco v pravobřežních osadách ponikelské kotliny obohacovaly múzy duševní život obyvatel již od roku 1825, je ve vlastní Poniklé (vinoucí se podél levostranného přítoku Jizery – Ponikelského potoka)  první činoherní představení datováno k roku 1864. Nezastupitelnou roli při ustavení ponikelského ochotnického souboru, nesoucího zprvu prosté jméno „Ochotník“, sehrál potulný loutkoherec Bažant. Tento původem hodinář z nedaleké osady Jestřabí v Krkonoších okouzlil svými loutkami ponikelské diváky natolik, že sami zatoužili po „opravdovém“ divadle. A úlohy vybudovat z ničeho divadelní soubor se ujal právě Bažant. Pro nazkoušení první hry bylo třeba zajistit veškeré dekorace, rekvizity, kostýmy, oponu i herce. Bažant se své principálské role ujal vpravdě energicky:

 

„Bažant jako umělec své doby největší a starý zkušený principál, maloval dekorace, oponu a kulisy. Maloval, ano maloval hlinkou, které za krejcary nakoupil. Zatím stačily jen dvě změny: selská světnice a les. Ten prý však za mnoho nestál. Malba rovna asi dnešnímu impresionismu tím, že jen z dálky se vyjímala: jako když prý kočky pošlapou po plátně. V těch změnách hráno vše. Jistě, že ta jizba selská i za komnatu královskou sloužila. A les za peleš lotrovskou a za tiché místo lásky, kdež zamilovaní nacházeli úkryt před slídivými zraky svých matek. (…)

             Dekorace maloval i v zimě a i v mraze. Pan Holubec z útrpnosti kožich mu půjčil a i do světnice ho vzal. Náš umělec v kožiše libuje si, maluje tak celé dny. Předal však kožichu vše, co na sobě měl. Pan Holubec musil živý kožich v zadní peci spáliti, s kterýmž činem znepokojil občany, kteří prý nechtěli o pečivu z Holubcovy zadní pece ani slyšet. Když se ale pec dobře vypálila, zapomnělo se na vše.“ [1]

Již během příprav na slavnostní uvedení první hry – Pometláře se ovšem ukázaly Bažantovy problémy s alkoholem. S odstupem padesáti let na něho ve své přednášce ponikelský učitel Ludvík Liška vzpomíná se značným odsudkem:

            „Se jmenovaným Bažantem měli naši ochotníci smůlu. Sloužily-li původní hry dramatické Dionysovi, bohu vína, pak Bažant, sloužil mu stále a často on přebrav v službách těch – opustil tento svět a odešel v nirvánu.“ (…)„Zajímavě provedl se „Pometlář“. Bažant napovídal. Hra snad by skončila bez vážnějších příhod, kdyby on, Bažant, hru rozmarem svým nepřerušil. Přebral trochu. Jako napověda sednul si na okno za kulisy, boudy napovědovy nebylo, nohy dolů a odtamtud zachraňoval občas tonoucí na jevišti. V tom zahučelo mu to v hlavě a on zřítil se rovnou dolů – pod tyatr. Snad mohl někdo skočiti jej zachrániti. Soud byl však vyřčen. Lejstra vítr rozmetl po všech koutech a dlouho to trvalo, než strany sebrány a srovnány. Nevím, kdo tenkrát napovídal při pokračování, ale Bažant jistě ne, ani při hrách příštích – kdy valé dostal a na Jestřabí v zapomenutí zemřel.“ [1]

   I přes Bažantův vynucený odchod se ještě téhož roku podařilo uvést dalších sedm nových her! Předejme ještě slovo Ludvíku Liškovi a jeho čtivým vzpomínkám na první krůčky ponikelského ochotničení.

            O herce nouze nebyla. Během několika týdnů a po první hře – hrávalo se již dosti. Mezi prvními byli oba Fišerové, starý Michal, který obyčejně role hrabat a králů obstarával. (…) Jmenovaný „Študlík“, který byl znalý poměrů divadel jiných hry nacvičoval. Zemřelý Josef Skalský od Pekařů, vystupující vždy rád v hábitě kněžském; Junek, který i v sukních na prknech se objevoval. Pan Holubec – Valšů – rád hrával úlohy sedláků. Později byl tu také J. Skalský, nyní ve Vysokém bydlící, na jeviště takto: jako sluha, páže, rytíř, hrál jindy zase jako kostelník, tu sedlák, tu jako posel – zkrátka kde co bylo. Jednou také vystoupil v „Paličově dceři“ v sukních. Tím rozmnožil s Junkem ženský personál, který tenkrát početností nevynikal (…) Ani kostýmy nenadělaly hercům – ochotníkům mnoho starostí a bolení hlavy: zhotovovali si z lepenky rytířská brnění a helmy, polepovali je lesklými papíry neb si vypůjčovali později přilby od hasičů, čapky od strážníků a od vojáků, zbraně tu a tam ve vsi od starých vojáků a hajných, neb si je sami zhotovili. (…) Často v rytířských hrách musil Michal Fišera jako král procházeti se chodbami plátěnými, v komnatě jen dřevěné, s korunou papírovou, pozlacenou a mečem dřevěným nutil poddané k poslušnosti. On však svých poddaných rytířů v brněních papírových se nebál, třeba tito by dovedli sebe hrozivěji na jevišti vystupovati. Zvláště Ambrož jakýsi, čeledín od Danehlů, dodával skřípáním zubů hroznosti své rytířské moci na jevišti. Fišera Michal, hrobník, vystupující vždy v úloze statisty, hrozným mručením neb satoněním se dával najevo svoji nespokojenost. [1]

Velice zajímavý doklad o rozšiřování spolkové garderoby a zisku nových rekvizit představuje zpráva z roku 1866:

            „Dvě léta po založení „ochotníka“, tak se asi sdružení tomu říkalo, obohacena již i šatna naše. V té době v Jammerthale (Stromkovicích, dnes součástí Poniklé a Jablonce nad Jizerou – pozn TH) obdrželi zákaz hráti divadlo od pana hejtmana Hrdličky. Ponikelští zakoupili tedy celý jammerthalský tyatr za 11 zlatých. Že jejich rekvisity nádhernými nebyly, nasvědčovaly vlásenky a vousy, které byly zhotoveny z ocasů kravských a telecích. V tom roce obohacena šatna 5 vojenskými čákami /2 pruskými a 3 rakouskými/, jedna prý byla ještě zakrvácena. Též koupena šavle za 1 zlatý a 20 krejcarů a jiných 5 šavlí a kord za 11 zlatých od Hájka, krejčího z Jablonce, který je z Prahy přinesl. Podobné rekvisity obstarávali bývalí vojáci, markytáni a i lidé z kraje. V Poniklé známá z doby té i osoba Marketky, patrně markytánky, která mnohou cennou věc z války roku 1866 přinesla a prodávala.“ [1]

Činnost spolku byla vůbec mimořádně intenzivní – např. v roce 1868 bylo sehráno 24 her, zkoušky se konaly každého dne, v pátek a sobotu dokonce dvě po sobě!

Divadlo se v této době těšilo mimořádné oblibě a každé představení bylo významnou obecní událostí. Krom církevních svátků v té době nebylo příliš jiných veřejných akcí. Ochotnický spolek byl také jedinou organizovanou volnočasovou aktivitou – ostatní spolky jako hasiči, Sokolové, pěvecký sbor a další na svůj vznik teprve čekaly. Není tedy divu, že „Ochotník“ při své píli dokázal našetřit peníze a investovat je do rozvoje svého zázemí. Na příklad již roku 1869 pan řídící Pavlíček nechává od pana Prokopa ze Semil namalovat nové kulisy a oponu s výjevem „Oldřich a Božena“.

   Značné péči se těšil i hlavní hrací prostor. Od prvních chvil byl zřejmě pro představení využíván podkrovní sál v hostinci U Holubců (čp. 34). Ten byl i v důsledku konání prvních divadelních představení stavebně upravován již roku 1865. Jeho podobu dokumentuje soupis ponikelských „hostinských místností“, který byl zpracován z důvodů požárních prevenčních opatření na popud okresního hejtmanství v Jilemnici roku 1882.

 Nad komorami ve střeše, která celá šindelem pokrytá jest, nalézá se taneční sál, ve kterém jest strop a 4 strany kolem prkny obité. V zadní lomenici nalézají se 3 okna, a ve střeše 1 vikýř. (…) V tomto sále, kde se divadlo provozuje, nebývá při hře žádných ohňostrojů použito.“ [10]

Na základě této prohlídky (motivované mj. i smolným rokem 1881, kdy vyhořelo Národní divadlo v Praze a  Ringtheatr ve Vídni) bylo nařízeno provést některá opatření zvyšující bezpečnost návštěvníků ponikelského divadelního sálu (druhý východ, nové zábradlí, nahrazení petrolejových lamp olejovými). Obavu z případného požáru dokumentuje i anonymní udání [10] na majitele sálu. O možném tragickém scénáři ostatně svědčí i jinak zdánlivě neškodná a humorná historka z roku 1870 (nebo 1871), která se odehrála během premiéry hry „Krakonoš aneb Srdce z kamene“:

„Při prvém představení došlo k velikému poplachu, který způsobil opilý dráteník. Škádlil on děvčata dole pod sálem, která rozumí se, jako vždy křičela, jáskotila a utíkala ze dveří. Rozjařený drátař běžel za nimi a křičí: ´Toť, jako když hoří!´. V té chvíli bylo na sále hluboké ticho. Někdo vzadu, zaslechnuv jen slovo ´hoří´, způsobil poplach, vše se hnalo v divém zmatku ze sálu ven. Mimo několika odřenin, odnesl to ´trochu´ vážněji drátař. Chtěl sice vzíti ´roha´, dříve však dostal ´nůši na záda´. Jen jediný z muzikantů, notně se polekav, chtěl ve zmatku prchnouti oknem ve střeše a skočiti do hnojiště. Chudák – špatně asi skok vyměřil – skočil hlavou dolů a u žlábku za nohavice viseti zůstal. Pobyv tak chvilku, k radosti jiným, mezi nebem a zemí, sňat byl a složen dolů. Nevím, dávali-li mu sůl proti leknutí – vím jen tolik, že týž po všeobecném uklidnění hrál v ´Krakonoši´ dále.“ [1]

Odrazem výše zmíněných obav a čile se rozvíjející spolkové činnosti v Poniklé  je  roku 1888 položení základního kamene nového sálu U Holubců, který byl přistavěn vedle stávající hospody a obchodu rodu Holubců. Velkoryse pojatá stavba sloužila nejen tanečním zábavám, ale také jako tělocvična Sokolů a zejména jako divadelní sál, později i biograf.

Světlost uvnitř  místnosti jest 14,50 m délky, 10 m šířky a 5,30 m výšky. Zadní částí místnosti této jest z prken 5 m hluboké přenosné jeviště vystavěné. Šatna jest do pravého úhlu k sálu tomu přistavěná. (…) Místnost tato jest osvětlena 13ti okny, které měří 1m šířky, 2m výšky, jsou všechny na venek k otvírání nezamřížené. (…) K místnosti této jest vystavěná pro obyčejné taneční zábavy kurie pro hudebníky, ke které dřevěné schody z místnosti této vedou a ústějí zrovna u hlavních dveří. (….) Divadlo osvětluje se lampami petrolejovými a svíčkami, místnost se nevytápí a požární bezpečnost vykonává dobrovolný sbor hasičský tím, že ku každému představení 4 muže vyšle, mimo to o další bezpečnost postaráno tím je, že se v místnosti v šatně vždy větší nádoba s vodou a popelem nalézá. [10]

O repertoáru svědčí jak dochované úřední a pokladní zápisy (s jistotou až po roce 1890), tak i obsáhlá a unikátně dochovaná divadelní knihovna. S příkladnou pečlivostí systematicky budovaný fond divadelních scénářů shromáždil ve své nejstarší části před první světovou válkou přes 300 knih o jednom či více scénářích. Do dnešních dní se zachovalo zhruba 80% tohoto fondu, který se tak může vykázat zhruba 450 divadelními scénáři. A nalézáme zde převážně tehdy oblíbené komedie autorů Štolby, Šamberka, Šubrta, Stroupežnického a Tyla. Pestrost inscenovaných kusů však vyvažují i hry Vrchlického, Zeyera, Kolára a ojediněle i Shakespeara a Schillera.

Herecká práce byla značně ovlivněna zejména vysokou produkcí nových her a tudíž omezeným časem na secvičení hry. Role nápovědy byla ve všech hraných kusech nezastupitelná. Často asi vynakládala osoba v nápovědní budce nemalé úsilí, aby zachránila vykolejené dialogy a zachránila srozumitelnost hrané inscenace. Na obhajobu herců je však třeba uvést, že zdaleka ne všichni měli pro studium své role k dispozici celý scénář. Veškeré úlohy totiž bylo třeba ručně opisovat a proto dostávali herci přepsané pouze ty dialogy, ve kterých sami vystupovali, uvozené pouze jedním posledním slovem předchozí repliky! Ruční opisování her bylo honorovanou záležitostí a mnozí ponikelští krasopisci si tak po večerech zajišťovali přivýdělek.

V době před první světovou válkou měl soubor na svém kontě již více než 300 premiér (některé hry v opakovaném nastudování) a sbírka kostýmů, rekvizit a kulis byla jistě natolik obsáhlá, že pro většinu inscenací nebylo třeba obstarávat zvláštní výpravu. Nedílnou součástí představení také byly výstupy místních hudebníků, kteří zpestřovali hru živou hudbou a navíc hraním i vyplnili přestávk

Do značné míry zarážející jsou svědectví o úrovni chování obecenstva. Tak třeba v roce 1914 se pan Ludvík Liška obořil na posluchače své přednášky s výčitkou:

„Vejděte do divadel jiných – nemusíte daleko – jděte jen do Jablonce, do Vysokého, do Branné,do Jilemnice a poznáte hned, jaký je rozdíl mezi obecenstvem naším a jiným. Nenajdete tam výskání, nenajdete tam bujného, nemístného smíchu. Často, pozoruji, vybuchne smích v obecenstvu ve chvíli, kdy hra je nejnapjatější, kdy smích je přímo urážkou hry a nebezpečím pro herce – že přijde do nesnází. Nenajdete tam nikoho tak odvážného, který hru dovolí si rušiti pískáním, neslušným škádlením, nebo dokonce hraním na harmoniku. Nenajdete tam lidí opilých. Či snad pobloudí takový, že stav takový zdá se mu všedním v naší společnosti?

             Do divadla přicházejí lidé slušní. Slušný host je nám vítaným, zvláště ve dnech svátečních. Slušný host, vejde-li do slušné místnosti, očistí obuv, neplivá po zemi, neodhazuje papírků, kůry s pomerančů, slupek s oříšků. Hleďte. Pohleďte do divadla po hře. Odešla právě společnost, slušná nedělní společnost. A na podlaze? Jak po výročním trhu. Promiňte mi, že osmělil jsem se příliš – snad ten, kdo chová v sobě takt společenský, uzná, že pravda jest a působiti bude na ty, jichž mravy se musí brousiti.“ [1]

I přes výše tepané zarážející chování obecenstva se divadelní produkce těšily mimořádné oblibě. Divadelní spolek byl tak svoji zámožností jasnou jedničkou mezi všemi ostatními obecními spolky (hasičský, pěvecký, Sokol a další), které ze svých zdrojů štědře dotoval a výrazně tak pomáhal při jejich zakládání i provozu. Mecenášsky se choval i k církvi (pouze před první světovou válkou) a významné sumy pravidelně věnoval na charitativní účely.

Postupně se měnil i název divadelního spolku – po roce 1880 z „Ochotníka“ na „Svornost“ a roku 1901 ze „Svornosti“ na „Vzdělávací ochotnickou jednotu J. J. Kolár“. Ansámbl čítal na 40 umělců. Jako další občas využívané hrací prostory jsou zmiňovány i některá větší ponikelská stavení (U Jírů, U Danehlů, …). Divadlem si na svoji činnost občas přivydělávali i ponikelští Sokolové [16], kvůli opravě kostela secvičili divadelní představení i ponikelští farníci [17].

 

 

 

Martin Janda

Javorník

Tvrziště se nachází na jižním okraji obce, 6 km severovýchodně od Hostinného. Těsně pak vedle křižovatky státní silnice Trutnov-Vrchlabí a silnice do Javorníka. N:50 35 00.89“ E: 15 46 27.12“. Ze silnice je tvrz velmi dobře viditelná. Pokud člověk pojede autobusem z Vrchlabí je nejlépe vystoupit na zastávce Rudník – Javorník a potom jít asi 50 m vpravo.

První zmínka o vsi Javorníku je z roku 1354, kdy zde byl filiální kostel. Vznik tvrze můžeme nepochybně dávat do souvislosti se středověkým rýžováním zlata, jak to dokládají rozsáhlé sejfy (tedy haldy propracovaného materiálu z koryta potoka) v sousedství tvrze. V roce 1416 se uvádí Přech z Javorníka a v roce 1477 Janek z Javorníka.  V roce 1496 připadla javornická tvrz, poprvé výslovně jmenovaná jeho synovi Mikulášovi. Musím ještě podotknout, že všichni majitelé této tvrze patřili do manského systému trutnovského hradu a zodpovídali se jeho majiteli.

V roce 1500 však Mikuláš zemřel a tvrz v Javorníku spravovali za jeho nezletilého syna Václava Mikulášovi bratři Jiří a Zikmund.  Podle Zikmundova testamentu se Javorník vrátil do rukou jeho synovce Václava, ale ten jej prodal roku 1528 Martinovi Radikovskému z Hrádku a jeho manželce Anně z Hustiřan. Od nich koupil javornický statek s dvorem, tvrzí a jiným příslušenstvím v roce 1533, kdy se tvrz připomíná naposledy, Adam Zilvár z Pilníkova a připojil jej k hradu Břečtejnu. Zilvárové z Pilníkova (panský rod, původně měšťanský z Hradce Králové) nechali javornickou tvrz zpustnout, takže brzy zanikla.

S předsedou našeho klubu Zdeňkem Fišerou a členem klubu Jaroslavem Pochopem jsme tvrz na můj návrh navštívili v úterý 24. 5. 2011.  Podle nás se jednalo o tvrz vodní, neboť jsou dobře zachovány pozůstatky po vodním příkopu, který ze tří stran jako rybník tvrz obklopoval, že čtvrté strany tvořil asi nehluboký vodní šíjový příkop.  Rybník byl napájen z blízkého javornického potoka.

Orientaci na tvrzišti stěžuje stavba již zaniklého hostince, kterou byla zničena jižní (přístupová) část tvrze. Tento hostinec byl v 90. letech zbourán. Další zastavěná plocha rodinných domků je vpravo vzadu, do areálu tvrziště přímo nezasahuje.

Areál akropole má zřetelně dvě části. Starší a novější. Ta novější (přední) byla využívána hostincem, z pískovcových štuků byla dokonce vytvořen vstupní portál s upravenou vstupní chodbou do nitra vlastního tvrziště. Z klenutého sklepa jako pozůstatku tvrze je viditelná zadní malá větrací šachta. Bohužel sklep je v současné době uzamčen na mříž, a proto se v současné době nelze do těchto částí podívat. Na areálu akropole se nacházela určitá obytná stavba (jakýsi hradní palác), pravděpodobně snad obytná věž. Nalevo od ní se nacházelo hradní nádvoří. Byla vyslovena domněnka, že pravá část hradního paláce tvořila bok okružního vodního opevnění.

V roce 1987 byl na tvrzi proveden zjišťovací výzkum pod vedením doktora Jiřího Sígla z Hradce Králové a doktora Vladimíra Wolfa z Trutnova. Bylo pro mne ctí, že takto velcí odborníci došli v podstatě ke stejnému závěru, jako my v roce 2011. Asi důležitější zjištění z průzkumu je, že na základě dochované keramiky můžeme vznik tvrze bezpečně datovat před rok 1350, tedy před první dochovanou zmínku o tvrzi. Především na vnější straně valu bylo nalezeno značné množství keramiky, železných předmětů, kostí, slonoviny, mazanice a uhlíků. Při tomto archeologickém výzkumu byl získán rozsáhlý soubor obsahující 4400 předmětů, z čehož 4240 náleželo fragmentům keramiky. Povrch keramiky byl většinou zbarven světle hnědě až žlutavě a je kvalitně oxidačně vypálen. Nejčastějším výzdobným motivem byly vodorovné rýhy, většinou jednoduché, případně dvojité, zřídka uspořádané do svazků. Celkově jde o poměrně rozsáhlý soubor, jakých je na Trutnovsku málo.

Bohužel se zatím k Javorníku nepodařilo dohledat žádnou pověst, ani majitele tvrze, který by mě do areálu sklepa vpustil. Pravděpodobně to bude obecní úřad v Rudníku, pod který Javorník od 70. let patří. Bude to předmětem mého dalšího zkoumání.

Vřele doporučuji návštěvu Javorníka spojit s návštěvou hradu Břečtejna, v sousedství lokalita Na Hrádečku, spojená s disentem a Václavem Havlem a s Vlčicemi, jejichž tvrz je zase spojována s odchodem Jana Amose Komenského do exilu.

Kde všude se dá o Javorníku dočíst:

Jirásek Luděk, Sígl Jiří, Wolf Vladimír: Javornická tvrz. In: Krkonoše 11 v roce 1988, roč. 29, s. 27-29.

Mapa KČT číslo 22: Krkonoše.

Sedláček August: Hrady, zámky a tvrze království českého. díl V. – Východní Čechy. Vydalo: Argo v roce 1995, vydání: 3, s. 126, 146, 147, 148, 153, 160, 213, 214, 216, 221 a 222.

Svoboda Ladislav a kol.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl VI. – Východní Čechy. Vydalo: Svoboda v roce 1989, vydání I, s. 175.

Svoboda Ladislav a kol.: Encyklopedie českých tvrzí, 1. Díl, A-J, Vydalo: Argo v roce 1998, vydání I1, s. 255-256.

Vlastní terénní výzkum.

www.hrady.cz

 

 

 

 

Martin Janda

Jilemnicko 1866

V 19. století se Jilemnice velice dobře rozvíjela, jak po stránce infrastruktury, tak po stránce kulturní. Tento rozvoj byl bohužel přibrzděn v roce 1866, kdy proběhla pro Rakousko nešťastná Prusko- rakouská válka. Naštěstí se všeobecný rozvoj podařilo znovu v sedmdesátých letech rychle nastartovat. Ale to už by byla trochu jiná historie. Hlavní důvod, proč jsem se rozhodl napsat tento referát je, že se nemůžu zbavit pocitu, že toto téma je v české historiografii neprávem opomíjeno, o to více na Jilemnicku. Nikdo přece nemůže nic namítat proti tomu, že tento konflikt je jeden z největších, jaký se na našem území vůbec kdy odehrál.

Nyní se ale vraťme do osudného roku 1866. Celé Rakousko – Uhersko žilo v přesvědčení, že se válku podaří rychle vyhrát. Přesto se ve městě začal již koncem května šířit neklid, zvláště potom, co bylo čím dál více jasné, že k rozhodujícímu boji dojde právě v severovýchodních Čechách.

Prusové vtáhli do Čech ve dnech 22.- 23. června 1866 a to ze dvou směrů. Takzvaná Labská armáda od Šluknova a takzvaná I. armáda od Liberce. Dne 26. 6. překročila české hranice i II. Pruská armáda a to ze směru Náchod – Broumov. Jen pro pořádek dodávám, že pruská I. armáda byla o síle 93 000 mužů a 300 děl a Labská armáda o síle 46 000 mužů 144 děl. Důležitou roli v jejich strategických plánech hrálo město Jičín, kde se měli všechny armády spojit a svést pokud možno vítěznou bitvu s rakouskými vojsky.

Do města Jilemnice dorazila v květnu třetí rakouská eskadra c. k Windischgratzových dragounů. Bylo to přibližně 120 vojáků. Většina byla ubytována v bytech bohatých měšťanů, někteří v Jilmu, sousední vsi Hrabačov a někteří dokonce až ve vzdálenější Víchové nad Jizerou. Protože maštale nestačily, byli koně ustájeni také v chlévech a obyvatele Jilemnice museli svůj dobytek dát do kůlen, nebo dokonce vyhnat pod širé nebe.

Po čtyřech týdnech odtáhla armáda směrem ke Dvoru Králové nad Labem. Obyvatelům města se přesto neulevilo. Ztratili totiž pocit bezpečí. V okolí neustále pochodovala pruská vojska. Co se stane, až některá eskadrona navštíví naše milované město? Neustálá vítězství pruských vojsk na bojištích, dobré náladě určitě také nepřidala. Měšťané proto zřídili noční a na začátku července dokonce i denní dvanáctičlenné měšťanské hlídky. Pruská vojska nakonec do města dorazila hned 30. června, tedy ještě před osudovou bitvou u Hradce Králové. Ve dvou dnech jím projížděli dragouni a hulání. Samozřejmě, nemůžeme zapomenout na rakouské vítězství u Trutnova, kterého dosáhl 27. 6. 1866  X. sbor polního podmaršálka barona Gablenze. Úkolem mého referátu nemá být, kde všude Rakušané s Prusy bojovali, důležité je, že toto vítězství nebylo ze strategického hlediska více využito.

Další vývoj výstižně komentuje dobový zápis městské kroniky, který si dovolím ocitovat : „ Však vše bylo předehrou velké válečné katastrofy, která se dne 3. července od Hořic až k Sadový, ve vůkoli pevnosti Králové Hradce udála“……… „Žádný z nynějších obyvatelů našeho města nezapomene zajisté tento strašlivý den, kdy od osmé hodiny z rána hřímání děl tak silné bylo, že k jihu čelící okna se otřásala a na vrších okolo města lomoz tak silný slyšen byl, že se bouřce nepřestávající podobal: většina obyvatelstva stála celým předpolednem u vroucích modlitbách k nejvyššímu Tvůrci za odvrácení této strašné metly a za vítězství našeho vojska“. Vskutku výstižně napsáno a ta nádherná čeština. Po rozhodném vítězství v bitvě u Sadové 3. července 1866 začali Prusové zaplavovat celou zemi. Předmětem mého referátu by nemělo být, proč svého vítězství nedokázali na území Čech více využít.

Do Jilemnice vojska znovu přitáhla 10. července a tohoto dne došlo k velmi nešťastné příhodě. Pruští vojáci si na náměstí vyrovnali svoje zbraně a šli se občerstvit do blízké hospody.  Kolem pobíhali psi, o pušky zavadili a ty se s rachotem zřítily k zemi. Rozezlení podnapilí vojáci chtěli do přihlížejících lidí střílet. Naštěstí vše sledoval z oken svého domu lékárník Šaller a německým voláním rozezleným Prusům vše vysvětlil.

Pokud bychom však měli objektivně zhodnotit působení Prušáků v Jilemnici, nechovali se zle k obyvatelům. Tedy samozřejmě mimo několika akcí, které způsobily na počátku okupace některá rabování a rekvírování. Tyto věci se ale během války dějí vždy, což je samozřejmě neomlouvá. Důležité je také vyzdvihnout loajalitu obyčejných jilemnických občanů, kteří se snažili pomoci „svému Rakousku, proti cizímu nepříteli“, což bylo mimochodem vidět v celých severovýchodních Čechách.

Následující den přitáhlo do města deset vojáků z velitelství na Horkách u Staré Paky a požadovali od jilemnických občanů 100 mázů piva, 60 liber hovězího masa, 6 mázů kořalky, 25 liber kávy, 15 liberrýže, 10 liber soli a 31 bochníků chleba. Poněvadž byl pruský požadavek adresován městečku Pecce, vydal se jilemnický starosta Rudolf Šaller se dvěma radními (jejichž jména se mi bohužel nepodařilo zjistit) na Horka u Staré Paky, aby se zjistilo, jak se věci skutečně mají. Na pomoc si naštěstí vzal čtyři lahve dobrého uherského vína. Na místním velitelství na Horkách došlo ke zjištění, že ona rekvizice skutečně náleží Jilemnici, neboť vydrancovaná Pecka nemohla skutečně nic víc nabídnout. Na horeckém velitelství zanechali Jilemničtí ony čtyři lahve uherského vína, což jak se později ukázalo, nezůstalo bez dobrého užitku.

Dne 14. července přišli na radnici dva zástupci města Hostinného se strohým požadavkem purkmistrovského úřadu, pod který Jilemnice patřila, aby Jilemničtí složili do 48 hodin pod hrozbou vojenské exekuce do pruského skladu v Hostinném 300 centů ovsa, 40 centů žita či mouky, 50 centů slámy, 20 centů rýže, 20 centů kávy, 10 centů soli, 30 centů hrachu, 30 centů krup a 40 kusů dobytka. Opravdu nehorázné množství, v době války, navíc hrozba vojenské exekuce.

Oba nevítaní hosté pak zašli do hostince U České koruny, a svým poselstvím se velmi chlubili návštěvníkům hostince. Dokonce do té míry „že vzbudili mezi měšťanstvem nemalou rozhořčenost, které nad takovou drzostí si žádnou uzdu na hubu nevzalo a jim zrádců na vlasti a jináče spílalo a jim po ukončené vojně oprátkou spílalo, takže to tak daleko přišlo, že tito dva páni radní, kteří v službě nepřítele se nestyděli od našeho města tak silnou kontribuci, která se okolo 5000 zlatých páčila, žádati, z Jilemnice utéci museli“, tak o tom píše městská kronika. A já dodávám: co všechno může způsobit alkohol.

Starosta Rudolf Šaller se členem obecního výboru Václavem Benešem se dalšího dne urychleně odebrali k místnímu velitelství na Horka u Staré Paky, aby zjistili, jak to s požadavkem z Hostinného ve skutečnosti je. Nechali zde přezkoumat pravost podpisu tamějšího pruského důstojníka. Velitel jej sice uznal za pravý, poradil však oběma dobrým mužům, aby se odebrali do Hostinného a od hostinského starosty si nechali ukázat plnou moc vystavenou pruským armádním intendantem. Poté ať mu podají zprávu na Horka, aby mohl jilemnickým podle svých možností pomoci.

Druhý den se tedy představitelé města odebrali přes Horka, kde zanechali pruskému důstojníkovi další bednu s vínem a různými pamlsky. Již cestou v Nových Zámcích se dozvěděli, jak se věci skutečně mají. Prusové totiž vtáhli do Hostinného, sedmdesátiletého starostu zatkli a druhý den mu sdělili, že jej propustí pouze tehdy, poskytne-li Hostinné vojsku potravu v hodnotě 150 000 zlatých. A roztřesený starci nezbylo nic jiného, než podepsat. Od začátku bylo jasné, že Hostinné je schopno zaplatit pouze minimum z uvedené nehorázné částky. Vyslalo tedy delegaci k pruskému velitelství, leč dosáhli pouze možnosti vymáhat rekvizice také po blízkém okolí. Nechám na posouzení čtenáře, zda je Jilemnice blízké okolí?

Jilemničtí vyhledali místního velitele a oznámili mu, že nejsou schopni dostát tak tvrdých požadavků. Důstojník, zpraven již o neblahém vyhnání hostinské delegace z jilemnické hospody, delegaci velmi odbyl. Na dotaz, zda se může prokázat plnou mocí k rekvizicím i na Jilemnicku arogantně odpověděl, že si může dělat, co uzná za vhodné.

Šaller a Beneš se tedy vrátili na Horka, kde zdejšímu veliteli podali podrobnou zprávu, jak v Hostinném uspěli s prosbou, aby město ochránil. Důstojník vystavil jilemnickým list, že město je jediným zásobovatelem padesátičlenné horecké posádky a kvůli tomu a celkové chudobě města není schopno dodávat do jiných míst, což byla svatosvatá pravda. Úředně ověřený opis byl zaslán do Hostinného, čímž byla Jilemnice nejhoršího ušetřena. Další dary z Jilemnice na Horkách určitě také kladně zapůsobily.

Vojenská rekvizice z Horek se v červenci opakovala ještě jednou, obnášela však jen 75 liber masa, kteří jilemničtí bez problémů zaslali. Byl to pakatel, oproti opravdu přehnaným požadavkům z Hostinného. Dovolím si ještě jednu poznámku k této události: jilemnický kronikář smutně a bohužel pravdivě poznamenal, že od zvůle sousedního města musel naše milované město ochránit pruský velitel. Ano, historie je plná paradoxů, ale to je právě to, co mě na ní nejvíce baví.

Mezi další paradoxy dějin bych rád zařadil, že mezi obyvateli města a Prusy panoval čilí obchodní ruch, jak to bohužel známe i z nedávných dějin města. Život v této oblasti běžel ve městě na plné obrátky.

Dne 21. července se stala další velice dramatická příhoda. Do města přijelo 30 mužů pruské pěchoty pod vedením důstojníka Funfstűcka. Začal vyšetřovat jilemnického starostu Rudolfa Šallera (bratra lékárníka), o kterém kolovala fáma, že podporoval zajaté rakouské vojáky a jednačtyřiceti z nich dokonce pomohl k úniku. Naštěstí se Funfstűckovi vojáci ničeho nedopátrali, i když starostovi hrozili zastřelením. Nechali ve městě alespoň zabavit všechny zbraně a odvezli je do Trutnova. Pouze 15 měšťanům bylo po starostově vehementní intervenci umožněno ponechat si svoje zbraně k udržení nejnutnějšího pořádku a pokoje ve městě. Tato skupina pod vedením důstojníka Funfstűcka také nechala vykácet aleje jabloní, které se táhly od Hrabačova k Jilemnici, pro pruskou potřebu dřeva.

Navzdory obratným manévrům radnice rostl postupem času ve městě hlad. Dokonce se objevovala obava z drancování. Jako dá se říci v každé válce. Obec rozdala mezi ty, kteří to nejvíce potřebovali 600 bochníků chleba, později dalších 1000 šestiliberních kusů, zakoupených v pruském skladu, dodala Harrachovská vrchnost. Pomáhala fara, dále panský sládek, zahájeny byly nouzové cestářské práce pro nezaměstnané. Jilemnice měla vždycky uvědomělé vedení města. Kéž by tomu tak bylo i v současnosti.

Dne 29. července přišlo do města 170 mužů pruské pěchoty. Druhý den pokračovali do Horní Dušnice, ale o další dva dny později se vrátili se spoutanými představiteli městečka Jablonce nad Jizerou. Obvinili je z poškození dušnického telegrafu a 2. srpna s nimi, když si vynutili 500 zlatých na místních vrchnostenských důchodech, odjeli k Trutnovu. Poslední nepřátelské vojáky viděli jilemničtí 19. srpna, kdy se vraceli zpět do Pruska. Na městě si naštěstí vyžádali pouze povoz. Jinak byl konec války na obou stranách velmi bouřlivě oslavován, jak dokazuje další zápis z městské kroniky. „ Jásot a radost, křepčení veskrz promoklých vojáků bylo nevýslovné“.

Na samém konci měsíce však ještě nastal jeden dosti zásadní problém. Takzvaná „asiatská“ cholera. Omezila se naštěstí pouze na okolí hrabačovského dvora (dnes ulice Pod Lázněmi), přesto si vyžádala 22 lidských životů. V listopadu nemoc naštěstí zmizela a život se začal navracet k normálu.

Jenom telegraficky dodávám, že mír byl podepsán Praze 23. srpna 1866, když byl především na nátlak Anglie s Francií předtím dohodnut v Mikulově. Podle ní opustilo Rakousko Německý spolek, přenechávajíce svojí vedoucí úlohu Prusku. Dále Prusku zaplatilo 20 milionů válečných reparací a postoupilo mu Holštýnsko. Krom toho muselo Itálii přenechat Benátsko, ačkoliv rakouská Jižní armáda dne 24. 6. 1866 smetla italskou jižní armádu v bitvě u Custozy a 20. 7. 1866 v námořní bitvě o ostrova Lis (v některých pramenech se uvádí Lissa) porazila rakouská válečná flotila válečné loďstvo italské.

Roku 1866 nastoupilo Prusko cestu, která ho v letech 1870 –1871 zavedla do války s Francií, poté k vilémovskému Německu a ve dvacátém století do dvou strašlivých světových válek.

Nakonec si dovolím jednu poznámku, která se sice nevztahuje přímo k Jilemnici, ale natolik se mi zalíbila, že bych jí rád uvedl jako určité poselství Jilemnicka 1866, Jilemnicku 2010. Jejím autorem je turnovský písmák a veliký vlastenec Jindřich Erazim Vitásek: „ Přítel, nepřítel – v bolestech a nemoci není rozdílu mezi nimi, všichni byli trpěliví bez rozdílu národnosti , nevinný Čech, Moravan, Rakušan, Polák, Uher, Sedmihradčan, Vlach, Sasík, Prus, Porýňan, Vestfalan, Poznaňan a jiní zastupovali toto smutné jeviště.

Prameny a literatura:

Bělina Pavel, Fučík Josef : Válka 1866, vydal Havran-Paseka v roce 2005, vydání 1

Fapšo Marek : Pruská okupace Turnova v roce 1866. Měsíčník Turnovsko 3/2008 strany 20,21

Kronika města Jilemnice, uložená v SOKA Semily

Kronika města Turnova, uložena v SOKA Semily.

Luštinec Jan : Jilemnice. Vydalo nakladatelství Paseka v edici Zmizelé Čechy v roce 2007 vydání 1.

Luštinec Jan : Jilemnice – Historická zastavení. Vydalo nakladatelství Gentiana Jilemnice v roce 2000, vydání 1.

Ulrychová Eva, Krstek Oldřich: Prusko – Rakouská válka v roce 1866 na Jičínsku. Vydalo okresní muzeum a galerie Jičín v roce 1996, vydání 1.

 

 

 

 

Jaroslav Pochop

Tuláčkův statek v Kruhu

Obydlí bývalého faktora Ignáce Horáčka, zvané Tuláčkův statek, se nachází na menším návrší nedaleko středu obce Kruh a to při silnici vedoucí do sousedních Roztok u Jilemnice. Jádro statku tvoří jednoposchoďové stavení vybudované z mohutných klád, dokonale sroubených. Součástí areálu jsou i bývalé stáje a „přes“ silnici stojící stodola.

Přízemní část hlavní budovy statku sloužila původnímu poslání majitele a je sklenutá do české klenby. První patro je opatřeno po celém obvodu dřevěným ochozem, střecha je mansardová a je kryta šindelem. Vstupní portál je z opracovaného bělavého pískovce a je zdoben barokními volutami a girlandami z růžiček. V erbu nad portálem je mezi iniciálami IH (Ignác Horáček) znak kotvy, který připomíná staré hanzovní označení. Korunou nad erbem se majitel statku tzv. hlásil mezi feudály své doby. Konec úspěšného faktora a obchodníka zapříčinilo nejen falešné přátelství vídeňské šlechty, ale zejména ztroskotání jeho obchodní lodi.

O přesné datum vzniku Tuláčkova statku v Kruhu se vedou spory. V „Uměleckých památkách Čech“ jej zasazují do roku 1760, v Menclově „Lidové architektuře v ČSR“ je to rok 1780. Pohlednice s obrázkem této stavby uvádí dokonce rok 1742. A tak přesné datum zbudování tohoto objektu se již asi nikdy nedozvíme.

Po několikeré změně majitelů je v současné době vlastníkem Tuláčkova statku Fakulta architektury ČVUT v Praze, která jej po renovaci v letech 1975-1982 využívá jako studijní, výukové a rekreační středisko. Jako evidovaná památka I. kategorie opět slouží lidem a je svou typickou roubenou konstrukcí nejen vynikající ukázkou podkrkonošské pozdně barokní architektury, ale i svědectvím minulých časů.

Literatura:

Časopis Krkonoše, č.2/1983, str. 22

Časopis Krkonoše, č.7/1983, str. 18

Časopis Chatař, roč. 1987, str. 60-61

 

 

 

Petr Pochop

Na katastru Mříčné nalezeny artefakty z tzv. Rasova mostu a popravčí meč jilemnického kata.

Rasův most

    Vesnice Mříčná na Jilemnicku je známa mezi odbornou veřejností nejen ze starší písemné, ale i mladší hmotné kulturní historie. K těm druhým zdejším profánním stavbám patřil málo známý Rasův most, který ještě v první polovině 19. století stával v prostřední okrajové části obce.  Kdy, a za jakých okolností zanikl, nevíme. Jisté je, že bychom dnes k němu došli (kdyby existoval), od spodní dvojité (esíčkovité) silniční zatáčky nad křižovatkou. Dále pak lesní cestou, která asi po 200m se rozdvojuje doleva a vpravo. Levou částí asi po 80m dojdeme ke křížku (na něm v horním okraji napsáno: Karel Hromada, dole – JILEMNICE-PEŘIMOV), u něhož vlevo nad hluboko nepravidelně tekoucím potokem, stával legendární most.

Dle jistých indicií pocházel minimálně z 18. století, a jelikož na tzv. Grauparově mapě z roku 1765 (SOA Zámrsk; podrobný originál je v archívu stále nepřístupný, tudíž zůstává záhadou, je-li na něm most zakreslen či nikoliv) prochází důležitá spojnice z Jilemnice přibližně vzpomínaným prostorem, mohl plnit již tehdy svoji funkci.

Když jsem koncem osmdesátých let minulého století poprvé navštívil okolí mostu a pátral po jeho kamenných symetrických artefaktech (zaoblených a s profily aj. zvláštnostmi, dokazující mostovou konstrukci), nalezl jsem v hluboké rokli, v dlouhých popovodňových ruinách dva souměrné artefakty (s pozdější velkou vodou uplavaly), jeden klínový nosník a očíslovaný („hraniční“) kámen (viz příloha č. 1) s N. 88 (N = numero;) musel stát buď přímo u mostu, nebo na něm, protože po sesutí byl uvnitř balvanů). Začal jsem se tehdy o zmiňovaný objekt zajímat.

Cesta procházející přes most ve směru k Jilemnici a vinoucí se zpočátku lesem JV směrem u jeho okraje, vychází z něho asi po 102 metrech. Ve stejném směru, za mostem vlevo, později objevena propadlina, kterou přičítám možné spojitosti s „obydlím rasa“ ( o něm dále).

Dle stabilního katastru z roku 1842 pro Mříčnou (SÚA Praha, Mříčná), se most nalézal v části lesa zv. Klejnarovsko (patřil hraběti Harrachovi) a byl tehdy stále funkční.  Na vzpomínané mapě je u mostu nakreslen křížek. Cesta dál ke „Starkenbachu“ (Jilemnici) co opustila les, táhla se do kopce kolem panského háje až k jeho jižnímu rohu, kde se u parcel č. 1641 a 1644 (patřily mříčenskému kostelu sv. Kateřiny) protíná s další dálkovou komunikací do Ernsthalu (Arnoštova). V opačném směru cesta ústila ve Mříčné při hlavní „obecnici“ u čp. 65.

Již vzpomínaný ras (někdy také pohodný) drnomistr (viz. Otto, sv. XIX, str. 1049), s nejvyšší pravděpodobností sídlící u mostu ve Mříčné, býval zaměstnancem úřadu jilemnického. Jan Otto všeobecně k tomu uvádí: „Pohodní jsou tací lidé, kteří např. v Rakousku jedině oprávněni jsou odstraňovati zdechliny a zakopávat je na místě náležitém (mrchovišti). Výraz pohodný pochází od slova  p o h o d i t i  a takový člověk má veškeré „pohozené“ zdechliny sebrati. Kdo hodlá provozovat živnost pohodnickou, musí býti k ní způsobilý (znalost nakažlivých nemocí zvířecích, povinně oznamovati podezřelé případy úřadům aj.). Pohodný v Čechách se přesně řídí předpisy vydané c. k. místodržitelstvím dne 25. února 1860. Pohodným (rasům) jest dle výnosu z 10. května 1866 zakázáno chovati vepřový dobytek k účelu obchodnímu, v roce 1891 mohou k vlastní potřebě vepře chovati.“ (Otto, sv. XIX, str. 1049)

Tak jako katové, nebyli ani rasové přes užitečnost své práce oblíbeni. Lidová pověst také říká, že v místě bývalého mostu  mělo v minulosti strašit (Havlíček 1967, str. 320).

Popravčí meč.

    Jako každé důležité město a městečko (ve středověku k nim patří královské hrady), měla i Jilemnice svou šibenici s popravčím místem, která v počátku 18. století stávala nad Jilemnicí na úbočí vrchu Kozince („Na hrobce“ – Havlíček 1983, str. 125). Ta původně byla ze dřeva. Teprve až v roce 1780 vznikla šibenice zděná (o čtyřech sloupech – F.K., J.M. 1889, str. 16), obehnaná kamennou zdí (Luštinec 2000, str. 184).

Na tomto neblahém místě byla již v roce 1722 popravena Alena Kadavá z Křižlic (časté tvrzení, že se jednalo o první či poslední zdejší popravu, nelze považovat za opodstatněné – Luštinec 2000, str. 184) Ambrož 1940, str. 29.

Jilemnický kat, konající smrtící exekuce na šibenici či popravčím mečem, nám jménem zůstal neznámý. Šibenice všeobecně byla jakýmsi přístrojem k vykonávání trestu smrti provazem a skládala se ze dvou, tří, případně čtyř kolmých trámů zaražených do země, spojených příčnými trámy, v nichž upevněny háky na oběšení (Otto, sv. XXIV., str. 597). Katovské meče bývaly většinou „obouručné“ s dvouostrou širokou čepelí a zaokrouhleným hrotem, s případnými hesly či průpovědmi na čepeli (Otto, sv. XVI. ,str. 1046).

Samotný kat byl v očích lidí osobou nečestnou a hodnou opovržení; nesměl bydlet ve městě, jen na jeho okraji  (stejná pravidla se vztahují i k jilemnickému katovi, jehož meč byl objeven při mříčenských a jilemnických katastrálních hranicích), na samotě (Otto, sv. XIV., str. 49; Jan Otto vydal v letech 1888 – 1909 celkem 28. svazků).

Jak jsme již zmiňovali, popravčí meč z Jilemnice pozbyl svého uplatnění někdy po roce 1722, a i s jilemnickým katem (patrně ten, jež naposled svíral meč při poslední popravě) se na dlouhý čas záhadně ztratil, než v padesátých letech dvacátého století se znovu objevil na veřejné scéně. Bylo to v Mříčné, při domu čp. 192 (objekt leží v sousedství mnohem významnějšího čp. 106. na trase exponované středověké spojnice Mříčná – Jilemnice, asi 1250m vzdušnou čarou od šibenice!), který tehdy vlastnil pan Farský. Rod Farských je v něm doložen i v roce 1913 a to v majiteli Josefu Farském (Sehnalová 2000, str. 21). Číslo popisné 192 není zakresleno ještě ani na stabilním katastru pro Mříčnou z roku 1842 (SÚA Praha), bylo postaveno někdy na konci 19. století.

Když jsem se v polovině 90. let dozvěděl o popravčím meči a jeho zvláštním odhalení, zajel jsem 14. srpna 1997 za samotným nálezcem panem Antonínem Horáčkem, který bydlí ve Mříčné (ukázal mi mj. i okolí domů čp. 106 a 192). Rod Horáčků původně bydlíval právě v čp. 106, na svazích „Kocandy“ v roce 1913 je u něho uváděn František Horáček (Sehnalová 2000, str. 21).

Objekt zájezdní hospody jsem navštívil ještě příštího dne, abych provedl aspoň strohý architektonický posudek z venkovního pohledu, jelikož stavení bylo tehdy zevnitř nedostupné – rekreace z Prahy.  Z původního rázu hostince, který se později změnil v hospodářskou usedlost, zůstal neporušen chlív a vstupní prostor s klenutým průčelím (viz příloha, č. 2). Všechna okna a obvodové zdi S a SZ strany objektu úplně přestavěny, ostatní částečně.  Dle venkovních zaoblených fabionů (V strana), části štukového ornamentu okna (V strana), kamenného parapetu u původního okna ve vstupním prostoru vpravo (V strana), ale i klenutých stropů jak ve chlívě (pohled skrz rozbité okénko i dle sdělení p. A. Horáčka), tak i v části stropu uvnitř domu, lze usuzovat, že zájezdní hospoda byla postavena koncem 18. Století. V tehdejší době kolem nově postaveného hostince vedla stará cesta od hlavní mříčenské spojnice (u čp. 76), vzhůru ke dvoru čp. 138, dál pod čp. 106 a kopcem Kocandou do Jilemnice.

Pan Horáček mi mj. řekl: „S bratrem Luďkem jsme jako kluci (někdy koncem padesátých let) nalezli popravčí meč u sousedů – Farských (čp. 192) ve stodole za trámem. Ale kde k němu pan Farský přišel, to nám nebylo známo. S mečem jsme s Luďkem dokonce štípali špalky!“

Když se později o popravčím meči dozvěděli v muzeu v Jilemnici (bylo to za vedení Otty Kočího), byla učiněna opatření, aby se tato jilemnická relikvie co nejdříve dostala do jejich expozic.

Z historických dokumentů je jilemnická šibenice dobře vidět nejen na již zmíněné Grauparově mapě harrachovského panství z roku 1765 (SOA Zámrsk), ale i na příslušné sekci tzv. Josefského mapování (SÚA Praha, 1. Vojenské mapování). V roce 1795 je šibenice z kamene zbourána (pozn. P. Pochop – stalo se tak až po sedmi letech císařského výnosu, 8. července 1788; „podle nového pořádku hrdelních práv všechny šibenice, ….  místa popravná všude zdvižena a zrušena byla; …“ – (Vochoč 1940, str, 619) – Luštinec 2000, str. 184.

Také nalezení popravčího meče, který je spojen se zdejším popravčím místem a osudově se navrátil do svého působiště, do Jilemnice, lze označit za pozitivum ve smyslu zisku vzácného muzejního exponátu, kde je i uložen (Krkonošské muzeum, popravčí meč).

Literatura a prameny:

Jaroslav Havlíček 1983: Petrolejové lampy, str. 125.

F.K., J. M. 1889:  Místopisný nástin města Jilemnice a panství Jilemnického, Štěpanického a Branského . In: Památník „Sokola“ Jilemnického, str. 16.

Jan Luštinec 2000: Jilemnice – historické zastavení, str. 184.

Jan Otto: Ottův slovník naučný, sv. XIV. str. 49.

Jan Otto: Ottův slovník naučný, sv. XVI. str. 1046.

Jan Otto: Ottův slovník naučný, sv. XXIV. str. 597.

Anna Sehnalová 2000: Mříčná, str. 21.

Státní ústřední archiv Praha, Mříčná – Wemrzitsh, kraj Bydžovský, č. 427. Stabilní katastr z r. 1842.

Státní ústřední archiv Praha, 1. Vojenské mapování (tzv. Josefské) z let 1764-1768.

Státní oblastní archiv Zámrsk, Fond ústřední správa Harrachů, mapa č. 2.

Krkonošské muzeum Jilemnice, popravčí meč – evidenční číslo 1602/80.

Martin Jan Vochoč 1940: Kalendář historického národa českého, díl II. str. 619.

Jindřich Ambrož 1941: Jilemnice, str. 29.

Jaroslav Havlíček 1967: Vlčí kůže, str. 320.